Černobyl 25 let a 5 dní poté

26. dubna 1986 se většina doktorandů KFG PřF OU vozila v kočárku. Ti starší si hráli na pískovišti. Nikdo z nich neměl tušení o tom, že v noci se o tisíc kilometrů východněji navždy změnil svět.

Té noci se totiž obsluha čtvrtého bloku Černobylské jaderné elektrárny rozhodla, že udělá rutinní test. Čas ukázal, že to nebyl rutinní test, ani příliš dobrý nápad.

O 25 let a 5 dní později čekají někteří doktorandi na KPP Ditjatki na asi nejzvláštnější exkurzi v životě. KPP Ditjatki je kontrolní stanoviště na hranici vnější uzavřené zóny kolem Černobylské elektrárny. První zastávka je v sídle ČernobylInterInformu, oficiální vládní agentury starající se o náležitosti zóny. Zde si nás přebírá průvodce a angličtinou padouchů z Bondovek nám vysvětluje sled událostí onoho dne. Poučí nás o nebezpečích číhajících v zóně, podepíšeme prohlášení, že pokud umřeme, nebudeme Ukrajinskou vládu žalovat, a vyrážíme na prohlídku obce Černobyl. Kolem památníku vystěhovaných obcí se dostáváme na fotbalové hřiště, na němž jsou vystaveny ukázky vojenské techniky, která byla použita při odstraňování následků havárie. Na tomto místě poprvé uslyšíme velice nepříjemný varovný zvuk radiometrů. Tento nás bude provázet ve zvyšující a snižující se intenzitě po celý den.

Z Černobylu odjíždíme kolem Leninovy sochy (jinde na Ukrajině byly odstraněny, zde nikoliv) na další kontrolní stanoviště, tentokrát na vstupu do vnitřní zóny.

Po několika kilometrech zastavujeme u rozpadající se budovy. Na předzahrádce leží plechový autojeřáb a zubožená panenka. Tady si ještě den po katastrofě hráli naši vrstevníci. V budově se nacházela dětská školka. V interérech ještě stojí dětské postýlky nachystané na odpolední klid, instruktážní nástěnky k výuce chození přes přechod, dětské papučky. Radiometr celou dobu zlověstně pípá. Nejvyšších hodnot nabývá radiace u ústí okapových rour. Tudy je po léta splachován radioaktivní prach ze střech.

Po dalším kilometru poprvé spatříme proslulou siluetu odvětrávací šachty třetího a čtvrtého reaktoru. Ještě předtím ale zastavujeme u rozestavěných chladicích věží pátého a šestého bloku. Odtud míříme přímo k sarkofágu čtvrtého bloku. Dostáváme se na vzdálenost asi 300 metrů, protože blíže není příliš bezpečno a navíc se zde začal stavět sarkofág nový, jež bude po zkompletování nasunut na stávající. Ten byl totiž projektován pouze na patnáct let a i přes veškerou údržbu do něj zatéká. Ukrajinská vláda údajně dává na vyřešení následků havárie přes 4% státního rozpočtu.

Další zastávkou je Pripjať. Město, jež bylo v roce 1970 postaveno pro obsluhu elektrárny, sloužilo svému účelu pouhých 16 let. Pak bylo třetí den po havárii naráz vystěhováno. Místo něj bylo 50 km východně postaveno město Slavutič, odkud jezdili vlakem přes Bělorusko obyvatelé do elektrárny pracovat až do jejího uzavření. Třetí blok, bezprostředně přiléhající ke zničenému čtvrtému, byl v provozu až do roku 2000! Město Pripjať bylo ponecháno na pospas ekologické sukcesi. Původně byli obyvatelé instruováni, že odjíždí pouze na tři dny. O tom, že už se nikdy nevrátí, bylo rozhodnuto až později. Po několika týdnech byli do města nahnáni vojáci, aby veškeré vybavení bytů vyházeli ven a tyto věci byly zakopány do hlubokých jam. Město je tedy zcela prázdné a rozpadající se postupně zarůstá. Se stísněným pocitem se procházíme po podlaze plné střepů, knih nebo plynových masek opuštěnými školními jídelnami, tělocvičnami nebo kinosálem. Ze širokých ulic a bulvárů se staly úzké zelené tunely, z chodníků jsou stezky v bujícím lese. V Pripjati se dá narazit na vlky i divoké koně Převalského.

Poslední zastávkou je kantýna jaderné elektrárny, kde procházíme rámy na měření radiace a jdeme na oběd. Odtud pak již přes kontrolní stanoviště opouštíme vnitřní zónu a odjíždíme zpět k hranici zóny vnější, kde se opět musíme podrobit další, tentokrát podrobnější kontrole radiace.

Za celou dobu exkurze se radiace ani zdaleka nepřiblížila nebezpečným hodnotám, ale zase mnohonásobně překračovala běžnou úroveň, povolenou ve stavbách v ČR. Při dodržování instrukcí průvodce a běžných bezpečnostních opatření (nechodit na prohnilé podlahy; dívat se, kde padá strop; nestoupnout na hřebík; mít dlouhé rukávy a nohavice, žádné sandály; nejíst a nekouřit) je návštěva zcela bezpečná. Jediný problém by mohl nastat, pokud by se člověk zatoulal do míst, kde jsou zakopány kusy radioaktvního šrotu z výbuchu či dopravních prostředků, pohybujících se poblíž reaktoru. Nejvyšší radiace, kterou jsme naměřili, dosahovala podle průvodce dvojnásobku radiace, která je naměřitelná poblíž Fukušimské elektrárny. Zde v zóně v dnešních dnech žije několik stovek navrátilců.

Jana Mičulková, Václav Stacke a Václav Škarpich, doktorandi KFG

Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl
Černobyl

Zveřejněno / aktualizováno: 19. 09. 2016