Rozhovor na téma – Hledání Viléma Závady
UPOZORNĚNÍ: Platnost této informace již vypršela.
Prof. PaedDr. Iva Málková, Ph.D., absolvovala Pedagogickou fakultu v Ostravě, obor český jazyk-dějepis, kde také roku 1988 získala titul PeadDr. V roce 1996 ukončila doktorské studium na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity, pod vedením prof. PhDr. Zdeňka Kožmína, CSc., obhájila disertační práci Časopis Květen, poezie všedního dne a básnické debuty druhé poloviny 50.let. Roku 2004 se habitovala na Filozofické fakultě Ostravské univerzity v Ostravě habilitační Prací Hledání Viléma Závady. Hlavním směrem jejího vědeckého bádání je česká poezie 20.století, v současné době se zaměřuje především na dílo básníka Františka Hrubína.
Dobrý den paní docentko Málková, prostřednictvím mého úkolu do předmětu Žurnalistika a základy komunikace, jsem si vybrala vás pro uskutečnění rozhovoru s osobou, která na naší škole vyučuje. Mimo to, že vyučujete na naší Filozofické fakultě a působíte jako prorektorka pro studium a CŽV. Vašim hlavním směrem vědeckého bádání je česká poezie 20. století s kterou souvisí i vaše prvopočátky, než jste se stala docentkou. Vím, že jste roku 2004 habitovala na FF OU habilitační prací Hledání Viléma Závady, proč jste si vybrala zrovna tohoto autora?
Knížka byla jenom završením dlouhodobého zájmu o poezii, která je svázána s prostorem Ostravy, o osobnost Viléma Závady. Proč právě on? Básnické slovo, básnický obraz se napájí jak z osobnosti tvůrce, tak z prostoru, které poznamenaly jeho život (alespoň jsem o tom přesvědčena), protože Vilém Závada byl spojen v rozhodujících chvílích svého života s Hrabovou. Věřila jsem, že jsem schopna právě pro znalost tohoto prostoru jeho poezii lépe porozumět a adekvátně ji vyložit. Hrabová je nyní součástí Ostravy, ale dříve byla samostatnou obcí a z Hrabové a z Hrabůvky pochází jedna větev mé rodiny, takže to místo jsem znala nejen v jeho krajinné podobě, ale také s historií a příběhy, které se tam v minulém století odehrávaly. A volba Viléma Závady nebyla jen takto osobní, jeho verše ke mně skutečně promlouvaly a to je proto, aby badatel strávil i několik let s tvorbou určité osobnosti taky důležité. Taky jsem při znalosti jeho životních osudů a tvůrčích etap měla spoustu nezodpovězených otázek. Navíc literární historie vykládala jeho tvorbu v jakémsi podivném stereotypu a moje čtení jeho básnických sbírek se začalo s dobovým výkladem rozcházet, navíc zvláště u sbírek poválečných byla jeho tvorba zakleta charakteristikou „socialistický básník“, což byla synekdocha, která neodpovídala zvláště u sbírek Povstání z mrtvých, Na prahu, u přebásnění Knihy Jobovy, a to jsem vnímala jako výzvu. Také jsem z vyprávění na katedře znala některé události zvláště kolem pohřbu Aloise Sivka, na němž Závada v roce 1971 přednesl smuteční řeč, která vyvolávala velmi bouřlivé reakce a chtěla jsem se dostat k původnímu znění tohoto rozloučení a pochopit další.
Když jste bádala po pozůstalostech Viléma Závady, je něco co vás při zjištění překvapilo ať už kladně, či záporně. Dočetla jsem se také, že jste měla možnost poznat osoby, které vlastnili pozůstalosti po tomto autorovi, jak vás přijali mezi sebe / jaká byla spolupráce.
Moje první překvapení (někdy na konci XX. století) bylo, že pozůstalost není součástí Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Tam se nacházelo jenom několik fragmentů a dopisy, které byly součástí pozůstalostních fondů jiných autorů. Takže jsem s pomocí Literárního archivu oslovila Závadovy děti a začala pravidelně navštěvovat Jiřího Závadu a otevírat kufry plné neuspořádaných rukopisů, poznámek, dopisů. Kdo zažil kontakt s autorskou pozůstalostí porozumí mému okouzlení, zděšení, rozechvění, když se poprvé a opakovaně probíráte dávnými záznamy, které v sobě obsahují jistoty i chaos tvůrčí osobnosti. Nepřekvapilo mě, že byl Závada systematický, že si ukládal (byť téměř po dvaceti letech to byla změť) miniaturní zápisníky, kde si dělal prvotní poznámky, a pak všechny přepisy a upřesňování znění jednotlivých básní. Nepřekvapilo mě, že to byl vášnivý chodec, že mnoho jeho nápadů vzniklo právě při chůzi (proto byly mnohé zápisníky miniaturní, aby je mohl nosit po kapsách). Co jsem objevovala postupně a co bylo zvláště ve slovníkových textech o V. Závadovi schováno ve zkratce aj. byla jeho přebásnění Žalmů, které vyšly v roce 1958. Pak byla pochopitelná Závadova cesta ke Knize Jobově a znění jejich veršů v jeho přebásnění.
Když jsme u osob vlastnících takovou cennost, co možnost zneužití informací/pramenů. Nedoprovázely vaše bádání obavy ze strany rodinných příslušníků? Jak jste si získala jejich důvěru?
Jak jsem získala jejich důvěru, to byste se musela zeptat jich. Myslím, že bylo důležité, že jsme si o tvorbě jejich otce povídali a já jsem je „zavalovala nadšením a obdivem“, který jsem chovala k jeho prvním sbírkám, kde je Ostrava uchována v silných básnických obrazech, a snad také otázkami, když jsem chtěla pochopit situaci kolem Závadova vstupu do normalizovaného Svazu československých spisovatelů na počátku 70. let. Tři roky jsem procházela kufry a četla. Velmi si cením toho, že jsem poté Závadovy dědice přesvědčila, aby velkou část pozůstalosti věnovali Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví. Pak přišla úžasná fáze, kdy jsem na zpracování pozůstalosti i práci s ní dostala tříletý grant, pak setkání s dr. Martou Zahradníkovou, vynikající archivářkou, která odborně zpracovávala pozůstalost. Její obrovské odborné erudice a archivářské zkušenosti a mé znalosti Závadova díla, kdy jsem přijížděla do Prahy a měla roztříděné texty a měla potvrzovat, určovat, ke které sbírce, ke kterému tvůrčímu období patří rukopisný úryvek, aby vše mohlo být vřazeno, popsáno, to byly okamžiky, které byly zásadní pro zpracování bibliografie, pro přípravu edice básní, edice, dopisů, pro poznávání Závadova díla, jeho básnického naturelu. Pořád si myslím, že ze všeho nejdůležitější je právě skutečnost, že se podařilo pro LA PNP získat pozůstalost, zpracovat ji a zpřístupnit tak dalším badatelům.
Náš rozhovor bych zakončila otázkou, jestli i u ostatních publikací např.: František Hrubín jste vynaložila takové úsilí o získání rukopisů, dopisů aj..
František Hrubín a práce s jeho pozůstalostí, to už je jiná kapitola mého badatelského života. Musím začít zeširoka. V roce 2005 uplynulo od narození Viléma Závady 100. let, my jsem s Martou Zahradníkovou připravily scénář a já jsem asistovala u přípravy výstavy k Závadovu výročí, která byla v Praze v Památníku národního písemnictví. Když jsem přijížděla do Prahy, abychom se dohodly na tom, jaké fotografie, jaké verše, které obálky, jaké popisky budou výstavu provázet na místech, kde dříve stávala sloupy krabic s pozůstalostí Viléma Závady se začaly hromadit jiné a na nich bylo napsáno František Hrubín. Marta Zahradníková dostala nový úkol, zpracovat pozůstalost, kterou LA PNP získal od dcery Františka Hrubína, paní Jitky Minaříkové, která byla mj. právě přítelkyní „mé archivářky“. Jen jsem tak nakukovala, ale něco už jsem znala, protože jsem zpracovávala vzájemnou korespondenci Závady s Hrubínem. Začala jsem zjišťovat, zda si už Hrubína „někdo nezamluvil“ a začaly jsme připravovat projekt na zpracování pozůstalosti F. Hrubína. Výstava Závady skončila, Marta Zahradníková odjela do lázní, aby si odpočinula, ale pak ji přepadla zákeřná nemoc a ona během tří měsíců odešla z tohoto světa. Ale než zemřela, tak prosila svou kolegyni PhDr. Renatu Ferklovou, aby se Hrubína a mě ujala ona. Takže jsem vlastně byla součástí prosebného závazku z vyslovené závěti. Díky tomu jsem poznala další mimořádně citlivou, vzdělanou, duchovně průzračnou bytost, profesionálku ve svém oboru archivnictví a nové pětileté dobrodružství mohlo začít.
Simona Palánová – Filozofická Fakulta, Český jazyk a literatura
Zveřejněno / aktualizováno: 18. 11. 2022
