Hrdinové Mayovských příběhů nebo civilizovaní lidé?

UPOZORNĚNÍ: Platnost této informace již vypršela.

Studoval ve Spojených státech a hrdinou z dětství je mu Vinnetou. Žil v domorodých vesnicích, kde nasbíral mnoho zkušeností. Povídání s kulturním antropologem Přemyslem Máchou o tom, jestli jsou naše představy opravdu skutečné nebo je čas vzdát se romantických představ z minulosti.

Většina lidí si ve spojitosti s vaším jménem představí studium kultury latinskoamerických indiánů, je tomu opravdu tak?
Zatím to byla hlavní náplň mého výzkumu, a to jak tématicky, tak i časově. Je to velice specializované téma, pro které zde nejsou podmínky. Většinu času mi nyní zabírá příprava na výuku, která s mým výzkumným zájmem souvisí jen okrajově.

Dlouhou dobu jste studoval v zahraničí, co vás k tomu vedlo?
Souhra náhod. Hlásil jsem se do Brna na archeologii a etnografii, ale v té době na tuto kombinaci brali jednoho člověka a hlásilo se deset, přičemž někteří lidé se tam hlásili už poněkolikáté. Při cestách po Evropě jsem na archeologických vykopávkách ve Francii potkal jednoho amerického učitele a po jeho nabídce vyšlo studium v USA.

Podíval jste se při svém studiu v USA také za hranice k indiánským sousedům na jihu?
Z Nového Mexika bylo relativně jednoduché nasednout na autobus a jet směr Mexiko. Tam jsem byl asi 6 krát. Z počátku v Chiapasu a pak ve vesnicích Michoacánu.

Na co byl váš výzkum u domorodých obyvatel zaměřen?
Studoval jsem zejména proměny tradiční politiky a mocenských vztahů v souvislosti s příchodem demokracie a lidských práv. Také mne hodně zajímají zdroje a dynamika nacionalismu, který se v některých domorodých oblastech poměrně intenzivně rozmáhá.

A jak vypadá takový tradiční život domorodých obyvatel?
Je důležité zmínit, že dnes už neexistují nedotčené civilizace. V Mexiku již nenajdeme žádnou tradiční civilizaci předkolumbovské éry. Koloniální vláda ovlivnila mnohé sféry jejich života. Některé vesnice jsou na odlehlých místech, jiné přímo u měst a někdy návštěvníci indiánského příslušníka ani nerozeznají. Životní způsob je podobný jako ve většinové společnosti. Znají televizi a elektřina je vyráběna buď agregáty, nebo solárními panely, které do oblasti přinesly rozvojové projekty. To ovšem neznamená, že se s nastalou kulturní změnou vytratil pocit vlastní odlišnosti od většinové společnosti. A tuto odlišnost si střeží.

Ovlivnila vám tato zkušenost a vlastně celé sblížení s indiánskou kulturou nějak život?
Přinesla mi kruté vystřízlivění. Romantické představy o domorodých obyvatelích a divoších ala Vinnetou jsou zkreslené a zcela liché. Jsou to lidé jako my, řeší stejné problémy a to stejně čestně i nečestně. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, proč tam jsem, jestli má takový výzkum vůbec význam.

Co říkáte na rozvojovou či aktivistickou pomoc domorodému obyvatelstvu? Zaznívají názory, že bychom je měli nechat svému osudu a nezasahovat do jejich kultury.
Nevidím důvod proč nepodat ruku lidem, kteří o pomoc žádají. Jak jsem již říkal, v dnešní době neexistují kulturně izolované společnosti. Kultura není homogenní celek. V každé skupině jsou jedinci, kterým se  pravidla nelíbí a chtějí změnu. Ať jsou to ženy vyloučené z veřejného života, chudí nebo různé menšiny. Já nevidím nezasahování jako správnou strategii. Nelze ovšem měnit danou kulturu cíleně z pozice nadřazenosti. Důležité je vystupovat jako partner a napomáhat již probíhajícím změnám, pokud o to někdo stojí. Zároveň je nutné pečlivě uvážit, jak velké a případně i nezamýšlené změny může nějaký projekt vyvolat. Už samotná přítomnost cizince je změna, která může v odlehlejších oblastech způsobit vážné následky, jako například zavlečení viru chřipky proti kterému místní nemají imunitu.

Jaký je váš nejoblíbenější indiánský kmen?
To se nedá říct. Nepředstavuju si kmeny při obřadu s péry a ozdobami, ale lidi, s kterými jsem se setkal. Které buď mám či nemám rád. Když vidíte záběry tančících indiánů, představte si, že tam tančí Klaus, Paroubek či kmotr Mrázek, je to to samé. Jsou to lidé jako kdokoliv jiný. Mám ale rád muzikální tradice v purépečských vesnicích. Udržují starší písně, ale přitom skládají písně nové s lidovými motivy.

Mají, dle vašeho názoru, indiánské kultury, s probíhající kulturní změnou, vůbec šanci na přežití?
Takzvaná tradiční kultura je otázkou minulosti všude na světě a vždy tomu tak bylo. Lamentování nad ztrátou kultury mi připomíná kulturní fetišismus. Vždyť přeci na každou zaniklou kulturu vzniká několik nových. Kultura musí být pro nositele smysluplná, a pokud již tuto roli nemá, nelze ji přiživovat uměle. To lze vidět právě na zmiňované purépečské muzice. Nové písně s lidovými motivy jsou velice populární a mají velikou podporu domorodého obyvatelstva. A takováto kultura je smysluplná.

A jedna otázka na závěr. Dočetla jsem se, že jste studoval nejen antropologii, ale také politickou vědu. Jakému tématu jste nakonec zůstal „věrnější“?
Zjistil jsem, že politologie pro mě není to pravé. Vrátil jsem se zpět do ČR a tady si dodělal doktorát z etnologie. Dle potřeb univerzity jsem zde působil jako politolog poslední čtyři nebo pět let, nicméně teď se zabývám spíše výzkumem na pomezí antropologie a politologie, otázkami etnicity a nacionalismu. Také mne zajímá role náboženství v životě člověka a rovněž se věnuji antropologii místa a krajiny.

PhDr. Přemysl Mácha, Ph.D. (*1975)

• vystudoval bakalářský obor na Eastern New Mexico University a magisterský titul z politických věd získal na Syracuse University v New Yorku v roce 1998
• doktorát z etnologie dokončil na Karlově univerzitě a nyní vyučuje na Přírodovědecké fakultě OU
• bydlí na Pražmě v rodinném domku, kde se „schovává“ před ruchem města
• většinu z mála volného času tráví buďto s rodinou, prací kolem domu a nebo na výletech, po horách či s kytarou

Marcela Pobořilová

Zveřejněno / aktualizováno: 18. 11. 2022