Hledání odkazu našich předků

UPOZORNĚNÍ: Platnost této informace již vypršela.

Prof. PaedDr. Jaroslav Vencálek, CSc. se dlouhodobě věnuje sociálně geografické problematice rozvoje krajiny. Jeho publikace analyzující genia loci (Moravskoslezský kraj, Zlínský kraj, Jihomoravský kraj, Trenčiansky kraj) jsou zcela ojedinělé právě jeho specifickým komplexním pohledem na krajinu a v ní generačně se proměňujících obyvatel. V posledních letech se zaměřuje na studium genia loci česko-slovenského přeshraničního regionu (jak z české, tak i slovenské strany) s možností přispět k rozvoji přeshraniční spolupráce ČR a SR.

Prof. J. Vencálek se svými studenty

Co genius loci znamená pro vás osobně a co se vám vybaví, když tento pojem slyšíte?
Je to fenomén, který nás bude patrně stále víc a víc ovlivňovat. Při loňském projevu našeho prezidenta ke Dni české státnosti asi nikomu neuniklo, že jeho podstatnou část tvořilo sdělení, že společnost i svět se mění, globalizuje, integruje atd. V rámci těchto globálních změn dochází k posunům ve vztazích člověka ke krajině. Lidé mnohdy nové souvislosti nesnadno chápou, avšak jsou nuceni se s nimi identifikovat a přijímat konkrétní stanoviska. Příkladem může být i současné členství v EU. Stále více lidí se ptá, jak by měl integrační proces probíhat a především fungovat. Je zde řada vědců, dnes především sociologů (v čele s věhlasným Zygmundem Baumanem), kteří jakýmsi způsobem zpochybňují tradiční aspekty a významy míst, a tím zpochybňují i genia loci, genia regionis. Říkají, že člověk se stává jakýmsi tulákem či turistou. Narozením vstoupí do životní pouti světem. Pak mu vlastně nic jiného nezbývá, než jistým způsobem přeskakovat „doslova z kry na kru“ a hledat to, co je pro něj momentálně nejvýhodnější. Člověk hledá jakési pragmatické aspekty své existence, což úzce koresponduje s komerčním způsobem chápání života. Na druhé straně je ale velká skupina lidí, a já se k nim řadím, kteří tvrdí, že existuje kontinuita, která má neobyčejnou společenskou sílu. My jako jedinci ji ve svých životech hledáme a toužíme na ni navazovat. Jsme zde na Zemi jistou omezenou dobu, tedy po určitý čas a v rámci tohoto času bychom měli navazovat na odkaz těch, kteří tady byli před námi, rozvíjet ty aktivity, které rozvíjet můžeme a jakýmsi způsobem je předávat generacím následným. Takže dva rozdílné pohledy. Já se kloním k těm druhým a jsem velmi rád, že i prezident ČR to takhle v roce 2010 myslel.

Je pro vás nějaké místo, které je vám daleko bližší než jiná místa? Které má osobně pro vás nejsilnější genius loci?
Pro mě není žádné takové místo, které by mělo aspekt jakéhosi zlatého pokladu. Ale na druhé straně je tady vztah mezi tím, co člověk poznal, čemu rozumí, co přijal za své a k čemu se vrací. A na základě toho se vytváří jakýsi důvěrnější vztah s konkrétní krajinou a lidmi, kteří tam žijí. Pokud někde jsem já osobně, tak se vždy nejdříve snažím tu krajinu maximálně poznat z hlediska znalostního, to znamená, že získávám co nejvíce informací o daném místě a také hledám vazby tohoto místa s jeho historickým vývojem a s jinými místy, která jej ovlivňovala. Takže z tohoto pohledu je mi skutečně všude dobře a když jsem třeba na místech, kde v současnosti působím, tedy v Prešově na Šariši, nebo ve středním Pováží na Trenčínsku, vždy se snažím poznat hloubku těchto míst, danou zkušeností lidí, kteří tam žili či žijí a obohacují tím i naše životy.

Myslíte si, že dnešní generace má ke krajině vztah a je k ní zodpovědná?
To je těžká otázka. Já se ale nedomnívám, že by to bylo dáno věkem. Myslím si, že je to otázka především vzdělání a výchovy, které se mladým lidem dostává. Jestliže jsou mladí lidé obklopení prostředím, které je formuje tak, že si uvědomují potřebné souvislosti, že by se neměli pohybovat v krajině kořistnicky, že by měli zohledňovat vše, co je obklopuje, tak potom si myslím, že takovéto směřování může vést k tomu, že mladí lidé mohou být velmi kreativní, empatičtí a dovedou vytvářet prostředí vedoucí k toleranci a důvěře. A naopak, jsou-li vychováváni k preferování „teorie tlusté čáry“, to znamená „teď jsem tu já“ a záleží jim pouze na schopnosti prosadit se bez ohledu na okolí, tak tito lidé se jen velmi těžce dokážou vžít jak do potíží tak i radosti nejen jiných generací, ale i svých vrstevníků.

Řekněte mi, stává se, že ještě v tak důvěrně známé krajině objevíte něco nového anebo vás dokáži překvapit i studenti?
Co mě občas překvapí, ale nemile, je klesající fyzická odolnost mladých lidí. Je spíš obvyklé, že lidé krajinou jen projíždějí, než by jí vnímavě cestovali. Dnes bohužel i díky moderním technologiím, např. GPS, nemusíme ani přemýšlet, jakou krajinou jedeme, ale tím je velmi ochuzováno lidské poznávání.

Na učitelském povolání je krásné to, že každá skupina studentů dokáže vždy překvapit. Je to přirozené, myšlenkové diferenciace různých generací jsou jiné, což každého pedagoga obohacuje. Profese pedagoga je svým způsobem naprosto jedinečná.

Děkuji vám za rozhovor.

Zveřejněno / aktualizováno: 18. 11. 2022