Adriana Volná: Dál mě žene hlavně moje paličatost

Adriana Volná patří mezi nadějné vědkyně naší Přírodovědecké fakulty. Jak sama říká, na velká gesta si příliš nepotrpí a má ráda svůj klid. Absolventka katedry biologie a ekologie se našla v laboratořích biofyziků, kde s kolegy zkouší změnit vlastnosti rostlin. V budoucnu by tak díky jejich výzkumu mohly být odolnější v nepříznivých podmínkách a třeba i zdravější, pokud skončí na našem talíři.

Jak se z bioložky stane fyzička?

To je dobrá otázka. Vlastně by se dalo říct, že se mě pan docent Špunda (pozn. autora vedoucí katedry fyziky a vedoucí disertační práce) ujal hned po absolvování. A to doslova. Přímo po slavnostním vyhlášení, kdy nám komise oznámila, že jsme vše zvládli, mi nabídl spolupráci. Nejspíš za to vděčím mým znalostem o cirkulárním dichroismu. Ale co za tím tehdy bylo se možná dozvím po tomto rozhovoru. Nicméně jsem moc ráda, že ta spolupráce dodnes trvá.

Čím se tedy na katedře fyziky konkrétně zabýváte?

Téma mé disertační práce je „Vliv klimatických faktorů na expresi genů podílejících se na produkci fenolových látek a antioxidační ochraně rostlin“. V podstatě studuji, které z vnějších abiotických (pozn. autora neživých) faktorů mají vliv na produkci fenolových látek, což jsou nízkomolekulární sekundární metabolity schopné absorbovat UV záření s antioxidačními vlastnosti). Nezabývám se však přímo fenolovými látkami, jako mí kolegové na HPLC-DAD-MS), ale přepisem genů kódujících enzymy, které jsou zodpovědné za jejich biosyntézu. Druhou skupinou genů, které mě zajímají jsou pak antioxidační enzymy.

Můžete to přiblížit i naprostým laikům?

Obecně můžeme říct, že fenolové látky jsou nízkomolekulární sekundární metabolity, které mají antioxidační a UV stínící schopnosti. Jejich zvýšenou syntézou a akumulací můžeme u rostlin zvýšit jejich odolnost vůči klimatickým a dalším stresovým faktorům, jakými jsou například sucho, nebo vysoká ozářenost. My se v laboratoři zabýváme tím, jak se obsah fenolových látek mění prostřednictvím manipulací s podmínkami, ve kterých rostliny rostou. Zajímá nás, jak spektrální kvalita (vlnová délka dopadající radiace) a ozářenost (celkové množství dopadajícího světla) ovlivňují množství a profil těchto látek, což se může odrazit ve vyšší odolnosti rostlin vůči již zmíněným stresovým faktorům a třeba i přinést zdravější zeleninu pro člověka. Já konkrétně pak studuji, jak růstové podmínky ovlivňují přepis genů, které mají tyto látky v konečném důsledku „vyrobit“.

Jak Váš výzkum probíhá v praxi?

Předpěstujeme si rostliny, nejčastěji ječmen nebo Arabidopsis na nízkém bílém světle, aby správně naklíčily, pak je aklimujeme na příslušnou spektrální kvalitu („barvu“) a ozářenost (celkové množství dopadajícího světla), odebereme si vzorky na analýzy a následně je zpracujeme v laboratoři.

Jak se vůbec zrodilo spojení Adriany Volné a vědy?

Vlastně ani nevím. Nikdy jsem nepočítala s tím, že budu vědkyní. Když jsem byla úplně malá, chtěla jsem být princezna, o pár let později kominík a v koutku duše jsem počítala spíš s tím, že budu mít nějaké tradičnější povolání. No a když jsem pak začala studovat, asi to tak nějak ze všeho vyplynulo. Jednak jsem se jako studentka musela naučit spoustu věcí na zkoušky v často rekordním čase a jednak se kolem mě vyskytly osobnosti a kolegové, pro které nic není problém a jsou ochotní pomoct i poradit.

Neměla jste někdy chuť vědeckou dráhu vzdát a vydat se jinou cestou?

To víte, že měla a hned několikrát. (smích) Vždycky jsem si ale řekla, že když už jsem tomu věnovala tolik času a energie, prostě to vzdát nemůžu.

Vzpomenete si ještě na Vaše vědecké začátky?

Určitě! První krůčky jsem dělala v laboratoři pana docenta Petra Pečinky, kde jsem spolu se svými tehdejšími mentory, doktorem Jiřím Červeněm a doktorem Martinem Bartasem zaváděla a optimalizovala metodiku pro sledování exprese genů v prasečích játrech. Myslím, že i díky nim jsem zvládla jednu z metod, která mi otevřela dveře do velké vědy.

Jak vzpomínáte na své první kroky na naší Přírodovědecké fakultě?

Při nástupu na Přírodovědeckou fakultu mě uměla a umí potrápit matematika – nebavila mě a pořád nebaví. Vstřebání všech vědomostí taky nebylo jednoduché i díky mé nepořádnosti a chaotičnosti, se kterými bojuji vlastně doteď. Ale to, co bylo zprvu těžké je dnes už pro mě rutina a někdejší problémy jsou dávno pryč. Doteď ale ráda vzpomínám na přednášky již zmíněného docenta Pečinky, které mě neskutečně bavily a vše, co říkal dávalo smysl. To on mě „navnadil“ na molekulární biologii, u které jsem vlastně doteď zůstala. Díky Přírodovědecké fakultě jsem získala znalosti, dostala příležitost a taky jsem našla skvělé lidi kolem mě.

Doporučila byste PŘF OU středoškolákům?

Určitě! A rozhodně nejen studentům gymnázií, ale i těm středních škol se zaměřením na přírodní vědy. Já sama jsem absolventkou chemické průmky a mám zkušenost, že ten přechod je bezproblémový. Takže opravdu se není čeho bát.

Jak vypadá běžný den doktorandky Adriany Volné?

Myslím, že nic jako „běžný den Adriany Volné“ není (smích). Většinou přijdu ráno do práce, uvařím si kávu, pustím si hudbu, projdu korespondenci a podívám se do kalendáře. Podle toho, zda je na „pořadu dne“ odběr vzorků, práce se studenty, analýzy v laboratoři nebo něco jiného, se pak rozhodnu, jak ten můj den bude vypadat. To je vlastně to, co mě na doktorském studiu baví – žádný den není stejný a o „zábavu“ – tím myslím úkoly a práci – rozhodně nemám nouzi. (smích)

Co je pro Vás věda?

Řekla bych, že koníček, který tak nějak nečekaně přerostl v „koně“ (smích). Je to ale hlavně něco, co mě baví, naplňuje a vidím v tom smysl. Pořád se spíš cítím studentkou, kterou koneckonců ještě jsem.

Je něco, s čím v rámci své vědecké praxe bojujete?

Určitě s papírováním! Podle mě nepříjemně a mnohdy i zbytečně komplikuje práci.

Jakého úspěchu si považujete zatím nejvíc?

Asi publikování článků v BiB (Briefings in Bioinformatics) – což je skvělý časopis s vysokým impaktfaktorem. Ale velkou radost mám i teď – s kolegy jsme těsně před odesláním několika článků, na kterých se v různé míře podílím, přispěla jsem k nim qPCR daty a přímo souvisí s mou disertací.

Kromě toho jste držitelkou ceny rektora. Jaký to byl pocit vystoupat si pro vědecké ocenění na pódium?

Smíšený. Měla jsem velkou radost z ocenění, zároveň to ale nebylo nic jednoduchého. Cítila jsem vděčnost ke kolegům, bez kterých bych tam nejspíš nestála a taky jsem panikařila, protože jsem věděla, že musím promluvit z pódia k publiku ve vítkovickém Gongu. A to se člověk i při čtení občas zasekne. (smích)

Kam jste se s vědou všude dostala?

Než nám plány narušila pandemie, díky vědě a s ní souvisejícími konferencemi a workshopy jsem se dostala do Německa, Irska, Chorvatska a Finska kde jsme navštívili i terénní stanici. Momentálně plánujeme na léto výjezd do Polska, tak snad to vyjde.

Co Vás žene dál?

Mí kolegové by vám na tuhle otázku odpověděli, že zejména moje paličatost. A já s nimi souhlasím (smích). Taky mě denně v laboratoři a vlastně i životě inspiruje osobnost Marie Curie-Skłodowské. Stihla se vdát i bádat a může se pochlubit ziskem dvou nobelovek – za fyziku a za chemii – což je úctyhodná kombinace. Možná i proto mi hlavě často rezonuje její citát: „Učenec v laboratoři není jen odborník, je to dítě, které hledí na vědu jako na pohádku. Vidí ve vědě krásu.“ Hodně mě taky pomáhá a inspiruje hudba. Žánry střídám podle nálady a zvládám vše od rocku až po moderní hudbu.

Jaká další vědkyně se Vám kromě již zmíněné Marie Curie-Skłodowské vybaví?

Abby Sciuto. (smích) Protože jsem dlouhé zimní večery trávila sledováním seriálu NCIS (pozn. autora Námořní vyšetřovací služba).

Jaká by podle Vás měla být vědkyně dneška?

Vědkyně 21. století musí být rozhodně inteligentní, mazaná, a hlavně se nesmí nikdy vzdát.

Mají dnes podle Vás vědkyně stejné podmínky jako vědci?

Když vyjdu čistě z vlastní zkušenosti, pak mohu s klidným svědomím říct, že ano. Za celou dobu jsem se s nerovným „zacházením“ na Ostravské univerzitě nesetkala. Jak je tomu na jiných institucích, ale posoudit nemůžu.

Co by podle Vás pomohlo vědkyním, které i přes rodičovské povinnosti nechtějí vypadnout z role?

Sama zatím rodinu nemám, nicméně si myslím, že určitě pomohly dostupnější jesle, nebo jiné zařízení podobného typu.

V čem mají podle Vás ženy vědkyně nad muži vědci navrch?

Určitě v multitaskingu – ten moc kolegů nezvládá nebo to o sobě alespoň tvrdí. Ale my ženy máme také přirozené sklony k intenzivnější komunikaci. Dokážeme si udržet větší přehled o tom, na jakém výzkumu nebo experimentu momentálně dělají i kolegové na jiných pracovištích a v jiných týmech a víme tak, na koho se v případě nějakého problému nebo úkolu můžeme obrátit.

Jak odpočíváte od studia a práce?

V týdnu si čistím hlavu na trénincích krav magy, kde se vybiju a vyřádím s dětmi. A pak třeba o víkendu na chalupě, kde si plnými doušky dopřávám „virtuální detox“.

Máte nějakou radu pro začínající vědce/vědkyně? 

Ano, ať si plní své sny, nepřestanou si „hrát“ a nikdy to nevzdávají! A to i když se jim třeba něco zrovna nedaří.

Kde se vidíte za pár let?

V osobním životě doufám, že konečně potkám někoho normálního, ale jak to vidím, ta pravděpodobnost, že se to podaří, se limitně blíží nule (smích). Profesně doufám, že stále tady se stejnými kolegy, kteří mě teď obklopují. A kdyby to nevyšlo tak snad budu v nějaké tiché laboratoři, kde je málo papírování. (smích)

Zveřejněno / aktualizováno: 14. 02. 2022