Extinční dluh v Moravské Amazonii potvrzen

Zajímavé výsledky nejčastěji vzniknou, když se propojí vědci různých disciplín. Potvrzuje to i výzkum vlivu historie krajiny na výskyt starých stromů a zvláště chráněných brouků, spojující geografická a biologická data, právě vycházející v prestižním ekologickém časopise.

Na studii, pokrývající území lužních lesů podél dolních toků a soutoku řek Dyje a Moravy, přezdívané „Moravská Amazonie“, se podílel dr. Jan Miklín z katedry fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity ve spolupráci s biology z Entomologického ústavu Biologického centra Akademie věd ČR. Ve svém výzkumu spojili data z rozsáhlého mapování starých a solitérních stromů s údaji o vývoji krajiny během posledního století.

„Z databáze necelých 12 tisíc stromů mapovaných v uplynulých letech jsme vybrali zvláště staré a velké duby a stromy s výskytem ohrožených a chráněných druhů brouků, jako je třeba tesařík obrovský nebo páchník hnědý,“ popisuje dr. Miklín. „Ke každému stromu jsme následně přiřadili informaci o tom, v jakém typu lesa podle zápoje roste v současnosti a v jakých rostl v roce 1938.“ Tyto údaje byly získány ze starých leteckých snímků, vědci si všímali rozdílného stupně zápoje – od hustého lesa po solitérní stromy na loukách. V následných statistických analýzách se pak autoři zaměřili na několik otázek: jak je výskyt brouků a starých stromů ovlivněn současným typem lesa, jakou roli v současné distribuci hraje stav lesa na počátku 20. století a jak souvisí zdravotní stav stromů s typem lesa.

Řídké lesy byly dříve běžné, ať už je udržovaly přírodní disturbance nebo – zejména později – lidské hospodaření, od 19. století však rychle mizí a spolu s nimi i druhy vázané na tyto podmínky. V současné ochranářské ekologii se v posledních letech jedná o poměrně horké téma, neboť otevřené lesy lze označit za středoevropské „biodiversity hotspots“, zároveň jde o jedny z nejvíce ohrožených a mizejících ekosystémů.

Dědictví minulosti

Že starých stromů i stromů se zájmovými druhy je více tam, kde je v současné době les otevřený, není až tak překvapivé, dá se to odvodit z ekologických nároků zkoumaných brouků. Dokazuje to ale, že právě poslední zbytky otevřených porostů – často skupinky solitérních dubů na loukách – jsou jedněmi z nejcennějších biotopů, které v „Moravské Amazonii“ najdeme.

Důležité ale hlavně je, že i staré stromy rostoucí v současné době v zapojeném lese se ve větší míře vyskytují tam, kde byly v roce 1938 lesy otevřené, a stejné to je i s brouky. „Platí při tom, že čím otevřenější byl na daném místě les v roce 1938, tím spíše tam dnes najdeme stromy s chráněnými druhy“. Výsledky studie, publikované v prestižním časopise Diversity and Distributions (Impact Factor 4,4; pořadí 7/53 v oboru Biodiversity Conservation), tak ukazují na tzv. extinční dluh – tedy stav, kdy se organizmy ještě nějakou dobu vyskytují i v prostředí, které už pro ně není vhodné.

Data o zdravotním stavu stromů také ukazují, že v zapojeném lese veteráni umírají mnohem rychleji, než v porostech otevřených. Proměny lesní krajiny v uplynulých staletích, dané změnou lesního hospodaření, se tak přímo podílejí na likvidaci biologické rozmanitosti.

„Na základě této práce si lze uvědomit, že způsob hospodaření v krajině má měřitelné důsledky ještě o staletí později. Pokud chceme ohrožené druhy zachránit, je třeba začít konat a nastavit správný ochranářský management území. A právě k tomu by naše práce měla pomoci,“ uzavírá dr. Miklín.

V posledních desetiletích „Moravskou Amazonii“ ohrožují jak vysoké těžby dřeva, při němž staré porosty mizí v kontextu posledních sta let bezprecedentní rychlostí, tak prakticky žádná velkoplošná ochrana přírody. Ohrožené druhy a solitérní duby, jeden ze symbolů zdejší krajiny, jsou jen reliktem dřívějších dob a pro jejich udržení (nebo ještě lépe obnovu biologicky cenných biotopů otevřených lesů), se nedělá nic.

Popisek obrázku: Relativně velké plochy otevřených lesů byly pro krajinu „Moravské Amazonie“ charakteristické ještě na počátku 20. století (a). Staré duby – veteráni – dnes rostou na loukách (b), ale také v zapojeném lese (c) na místech, kde byl les dříve otevřený.