Geografická exkurze Kavkaz 2016- Zápisky z cest po Gruzii a Arménii

Den 1. a 2. - Přílet a první dojmy

Po pohodové cestě na katovické letiště nás čekala adrenalinová chvilka, kdy se letištní posádka rozhodla nepřijmout naše zavazadla z toho důvodu, že jsme si někteří v letištní hale koupili a vypili jedno pivo. I tento nečekaný problém jsme však překonali a do letadla se nakonec, s trošičkou nervového vypětí, dostali. Po příletu na nás čekal řidič Arshak a jeho maršrutka, se kterou jsme se dostali až do vesnice Gelati. Zde jsme si po krátkém odpočinku jeli prohlédnout místní klášter z 13. století zapsaný na seznam Světového dědictví UNESCO, kde jsme obdivovali nejen nádherné fresky z 16. a 17. století v interiéru kláštera, ale také dech beroucí výhledy z jeho věží.

Posléze jsme se vydali do městečka Tkibuli, bývalého hornického města. Zde jsme navštívili hornické muzeum a dozvěděli se spoustu zajímavostí o tom, jak město vypadalo před těžbou uhlí, či jakým způsobem samotná těžba probíhala. Průvodci nás také vzali do areálu místního dolu, kde jsme viděli gruzínské horníky „v akci“, a mohli si důlní areál prohlédnout na vlastní oči. Příjemným zakončením dne v Tkibuli bylo posezení v místní hospůdce s ochutnávkou sýrového koláče chačapuri. Na závěr musíme zmínit, že naši hostitelé naprosto výborně vaří a vykrmují nás skvělými pokrmy. Večeřeli jsme dvě hodiny, přesně v duchu gruzínské tradice.

Den 3. - Gelati, Kutaisi, Mestia

Ráno započalo snídaní – stále u našich prvních hostitelů ve vesnici Gelati. Poté jsme se rychle sbalili s tím, že se naše družina přesouvá i s bagáží do Mestie. Po cestě jsme se však nejprve stavili do Kutaisi, kde jsme dostali rozchod, což většina z nás využila pro návštěvu jedné z místních tržnic. Na tomto kouzelném místě seženete prakticky všechno (od koření typického pro gruzínskou kuchyni, přes zeleninu, kosmetické potřeby až po nechlazené maso). Prostě taková obdoba našeho supermarketu. Fotbalové fanoušky by pobavil barcelonský dres C. Ronalda. Zlehka jsme si také prohlédli město. Po krátké prohlídce města jsme pokračovali ve směru do Mestie. Občas tomu osud či vesmír chce, že souhra náhod vás zavede tam, kde jste původně ani neměli v plánu dojet. Jedné z účastnic naší expedice se v serpentinách udělalo lehce nevolno, a tak jsme museli zastavit a dát si krátkou pauzu. Výše zmíněná náhoda tomu chtěla, že to bylo zrovna u přehrady Džvari. Využili jsme této příležitosti a občerstvili se ve zdejší restauraci – opět jsme se nevyhnuli setkání s chačapuri, které jsme zapíjeli jedovatě zeleně zbarvenou limonádou z estragonu. Někteří odvážlivci poté poprosili hlídku u přehrady, zdali se nemohou jít podívat blíže. K překvapení všech jim toto bylo dovoleno a oni si tam mohli užít skvělý výhled a nafotit tuto přehradu z výšky. Od přehrady byli vyhnáni až bouřkou, která se přihnala z Abcházie. Další peripetií při cestě do Mestie nastala, když náš mikrobus (kterému již neříkáme jinak než maršrutka) měl defekt na pneumatice, což si vyžádalo její okamžitou výměnu. Zbývající kus cesty do našeho cíle se již obešel bez komplikací. Ba naopak jsme si užívali překrásné výhledy na okolní přírodu. Naši hostitelé v Mestii nám k večeři nabídli spoustu výborných pochutin, včetně vinné pálenky čači. Večer jsme zakončili obhlídkou nočního života v Mestii, která je typická věžovitými stavbami.

Den 4. - Ušguli

Po dnešní bohaté snídani, která se skládala opět zejména z chačapuri, ale také například z jogurtu, pohanky nebo masových karbanátků, bylo vydat se do vesnice Ušguli. Tato vesnice je podobně jako Mestie typická svými obrannými věžemi, které jsou však mnohem malebnější. Cesta maršrutkou se nejprve zdála v relativně pohodě. Náš řidič Ashrak obratně překonával dost drsný terén. Zastavil nás však divoký říční proud vedoucí přes silnici. Maršrutku jsme tedy nechali před brodem a vydali se po svých vstříc věžaté vesnici. Po několika kilometrech jsme dorazili do překrásného údolíčka, kde se rozkládá vesnice Kala. Již z dálky nás vyhlížela bábuška, která využila této souhry náhod a pohostila nás čajem, výbornou kávou z džezvy a domácím vínem. To vše jsme zajedli, hádejte čím – chačapuri. Při odpočinku jsme se kochali výhledem a užívali si čerstvý vzdoušek. Bábuška měla celou vesnici pod palcem a zařídila nám náhradní maršrutku, se kterou jsme se dostali až do vysněného cíle – Ušguli. Tato vesnice ležící ve výšce cca 2200 m. n. m. se pyšní například nejen kostelem z 10. století, ale také i muzeem s historickými artefakty, které je umístěno přímo v jedné z věží. Těch je zde mnoho. Úchvatné výhledy, kdy na jedné straně stojí překrásné hory (v dáli nejvyšší vrchol Gruzie, Shkara, 5068 m.n.m.) a na druhé malebné středověké údolí s kamennými stavbami, nás všechny přimělo vše si pečlivě fotit a kochat se.

Den 5. - Údolí Pankisi

V pátek ráno jsme vyrazili na dalekou, jedenácti-hodinovou cestu z Mestie do Duisi v údolí Pankisi, v provincii Kacheti. Cesta byla dlouhá, ale zpříjemnili jsme si ji dobrým obědem v Zugdidi. Okolo 5. hodiny večerní jsme dorazili do městečka Gori, kde někteří z nás navštívili Stalinovo muzeum, a měli možnost spatřit jeho rodný dům před muzeem. V muzeu na skupinu čekaly také exponáty jako osobní předměty Stalina, dokumenty, mapy a spisy, jeho bysty či například Stalinova posmrtná maska. Zajímavým dokumentem byla mapa Stalinových přejezdů a přesunů, či jeho plánů strategií. Druhá část skupiny se vydala na místní pevnost, ze které byl výhled do širokého okolí. Vyhnuli jsme se i velkým černým mrakům a okolo 22. hodiny dorazili do vesnice Duisi. Ač byla naše radost z příjezdu veliká, nemilým překvapením byl blíže nespecifikovaný technický problém na přední část Arshakovy maršrutky. Pan řidič se rozhodl řešit nepříjemnost ještě ten den, takže se v největší tmě vydal na cestu do Tbilisi, což je od vesničky Duisi vzdáleno asi 3 hodiny cesty.

Den 6. - Údolí Pankisi II

Ráno jsme snídali v dešti, a vyhlídky na procházku a plánovaný piknik venku nebyly moc příznivé. Nakonec se však obloha lehce roztrhala a my se s průvodcem Marcelem vydali na průzkum vesničky. Navštívili jsme dvě kulturní centra, kde se schází místní komunita. V prvním z těchto center jsme měli možnost nahlédnout do studia lokálního rádia, počítačové učebny nebo se seznámit s 200 let starými kistskými artefakty v etnografickém muzeu. Poté nás čekala návštěva dvou mešit, sufistické a saláfistické. Po výborném obědě jsme se pak, okolo páté večerní, vydali na procházku do vedlejší vesnice Jokolo. Tady nám Marcel ukázal místní ortodoxní křesťanský kostel. Protože se začalo stmívat, vydali jsme se zpátky do Duisi, ale rozhodli jsme se pro jinou cestu, ať máme pestré zážitky. Marcel nás upozorňoval, že most, přes který chceme přejít na druhou stranu údolí, není dostavěný. Byli jsme tedy vystaveni zážitku typu Pevnost Boyard, ale na druhou stranu jsme se bez fyzické i psychické újmy dostali. Asi po další hodině procházky jsme dorazili zpět do Duisi, kde nás opět čekal plný stůl dobrot a vřelé přijetí místních. Už nám zbývá jen čekat na Arshaka a jeho maršrutku.

Den 7. - Udabno

Pankisi má své kouzlo, nicméně nastal čas se přesunout dále. Našim cílem bylo dorazit do Udabna, kde jsme měli zařízené ubytování. Po cestě jsme navštívili klášter Ikalto, jedno z někdejších center vzdělanosti v Gruzii. Po návštěvě této sakrální stavby jsme zamířili do Signagi, což je opevněné městečko rozkládající se na vrcholu několika kopců. Toto místo, podobně jako Signagi, již patří mezi turisticky známá místa, což se projevilo v začínající komercializaci tohoto městečka. I přes pokračující europeizaci gruzínského pohostinství se nám stala poměrně vtipná historka, která dokázala, že stereotyp pomalého a zmateného číšníka v Gruzii stále nevymřel a někdy odpovídá skutečnosti. Volný čas ve městě jsme využili k ochutnávce místních nápojů a poprvé vyzkoušeli šašlik (což je místní název pro to, co my známe jako ražniči). Následoval přesun do Udabna, kde jsme měli zařízené ubytování. Také jsme zde chtěli navštívit David Garedža, což je uskupení klášterů, které se postupně vyvíjelo od 6. století. Bohužel nám tento plán překazila bouřka, a tak jsme zamířili rovnou na ubytování. Tentokrát jsme byli hosty místní polské komunity, která si zde vybudovala velice zajímavé místo k životu. Postupně opravují a rozšiřují opuštěné budovy za kreativního využití europalet. Děvčata však spíše zaujali místní koně, kteří měli ohradu doslova hned vedle našeho ubytování. Všeobecné veselí pak způsobila štěňata místních hlídacích psů, která se s námi po pár váhavých momentech rozhodla mazlit. Další výhodou tohoto místa byla naprosto minimální jazyková bariéra – polština se s gruzínštinou nedá srovnávat.

Den 8. - Tbilisi

S místem, které disponuje moderní sprchou s tekoucí teplou vodou na každém pokoji se neloučí snadno. Za luxusem a pohodlím jsme však do Gruzie nepřijeli. Po rychlé prohlídce klášterů v David Garedža jsme se přesunuli do hlavního města Tbilisi. Většina z nás využila možnosti započít prohlídku města výhledem z lanovky, která tvoří součást systému hromadné dopravy v tomto městě. Tbilisi je jedním z těch měst, které se nebojí kombinovat historickou a moderní architekturu, a tak se rozhodně bylo na co koukat. Opět jsme navštívili několik svatostánků. Při prohlídce centra města jsme došli až na tržiště, kde místní umělci prodávají své výrobky. Hned první prodejce v nás rozeznal Čechy a dal se s námi do řeči. Jeho prakticky plynulá čeština a zdravé názory na českou a gruzínskou společnost nás okouzlily natolik, že jsme jeho povídání poslouchali snad půl hodiny. Večer jsme zakončili v místní hospůdce, kterou opět provozují Poláci. Majitel hospůdky, napůl Polák a napůl Francouz, nás po celý večer bavil různými vtípky, což vyústilo v zatím pravděpodobně nejlepší večer, který jsme v této nádherné zemí zažili. Nyní nás čeká přesun do Arménie…

Den 9. - Přesun do Arménie, Jerevan

Ráno jsme se vydali z tbiliského hostelu směrem do Arménie, a to do jeho hlavního města Jerevanu. Protože bylo muzeum genocidy, kde měli někteří z nás touhu se podívat, zavřeno, již předem jsme se rozhodli, že navštívíme dva kláštery v horách nedaleko Jerevanu – Garni a Geghard. Cesta byla dlouhá, ale nakonec jsme se, za neustálého poprchávaní, dostali na místo. Kláštery, původně z 1. a 6. století, nás uchvátily nejen svým architektonickým vzhledem a krásným zátiším v podobě zelených vrcholků, ale také například interiérem, kde se rozléhalo úplně vše a umocnilo to náš zážitek. Potoulali jsme se po skulinkách kláštera a poté se, okolo sedmé večer, dostali do hlavního města Arménie. Dali jsme se do kupy a vyrazili na toulky městem. Po úžasné večeři v taverně Kavkaz, kde jsme hodovali u bohatých stolů a ochutnali všechno možné i nemožné, arménské či gruzínské, jsme se prošli nočním Jerevanem, a došli až k osvětlenému vysokému schodišti. Z něj je, podle vyprávění, při svítání krásný výhled na bájnou horu Ararat.

Den 10. - Náhorní Karabach

Následující den jsme se sbalili a naše cesta směřovala k již zmiňovanému památníku arménské genocidy. V tento den jsme však nebyli jediní Češi, kteří měli v plánu se zde toulat. Náš pan prezident zde měl v tyto dny pracovní cestu, jejíž součástí bylo zasazení stromku v areálu památníku. Protože jsme ale oproti panu prezidentovi ranní ptáčata, byli jsme první, kteří viděli jeho stromek, lopatu pro shrnutí hlíny či pamětní destičku. Prezidenta však ne. Centrem Jerevanu nás provázely české a arménské vlaječky, a z pozdějších rozhovorů s místními jsme usoudili, že byla návštěva našeho prezidenta docela velkým tématem. Po návštěvě památníku nás čekala dlouhá cesta maršrutkou na hranice s Náhorním Karabachem. Po hraniční kontrole jsme se dostali do jeho hlavního města Stepanakertu. Aby prezidentů v tento sychravý den nebylo málo, večer jsme si dali schůzku s bývalým kandidátem na post prezidenta a politologem Masisem Mayilanem. Povídal si s námi o situaci v Karabachu, o konfliktech sužujících zemi, o karabašské ekonomice, či o jeho prezidentské kandidatuře. Pán byl velice milý a proseděl by s námi celý večer, bylo však okolo půl deváté večer, tak jsme se rozhodli už jej dále nezdržovat a jít se občerstvit do českého pivovaru. Zde jsme natrefili i na kolegyni doktorandku z univerzity v Tartu, takže naše grupa byla na chvíli ještě o to více mezinárodní. Opět jsme se potoulali po nočním deštivém Stepanakertu.

Den 11. - Stepanaker, Shusha

Dnešní den nás čekala tři muzea – Národní muzeum padlých vojáků, historické a geologické muzeum v Shushi. První muzeum, které založily matky padlých vojáků, jsme navštívili přímo ve Stepanakertu. Paní průvodkyně, další babuška, nás obohatila mnoha informacemi o lidech, kteří různými způsoby pomáhali při válečných konfliktech v Karabachu, nebo například zmínila, jak arménští vojáci bojovali proti ázerbájdžánským vojákům s tanky jen pomocí pistolí nebo jednoduchých zbraní. Měli jsme možnost vidět mnoho předmětů vojáků, a při pohledu na obří počet fotografií padlých hrdinů bylo všem celkem úzko. Následné muzea ve městečku Shusha byla také zajímavá, ať už geologické či historické. Městečko Shusha, které má přibližně 3500 obyvatel, nás dostalo svým velice zuboženým stavem. Před válkou zde žilo až 20 000 obyvatel, nyní však, ačkoliv od konfliktu uplynulo více než 20 let, vypadá stále velmi zchátrale. Jsou zde k vidění kvanta zničených domů, vedle kterých jsou paradoxně stavěny nové okázalé stavby. Spolu s provázejícím deštěm na nás opravdu chvílemi padala depresivní atmosféra zničeného města. Abychom se zahřáli, vrátili jsme se do Stepanakertu, a našli jsme si zábavnou hru na pár hodin – hledání funkčního bankomatu.

Den 12. - Akhaltsikhe

Opět jsme provedli přesun maršutkou, tentokrát nás však vezl nový řidič Dzura, který disponoval modernějším vozem. Všichni jsme ocenili více prostoru na nohy a pohodlnější sedačky. I když jsme změnu vozu ocenili, tak jsme stále vzpomínali Aršakovu maršutku, která nás tolik sblížila. A to doslova. Pokud chcete velice dobře poznat skupinku lidí, tak není nic lepšího, než je zavřít na 12 dní do malého a lehce nepohodlného vozidla. Po překročení Arménsko-Gruzínské hranice jsme se přesunuli do skalního chrámu Vardzia, který poskytoval nejen úchvatné výhledy do okolního údolí, ale také různě členité terasy, které mnohé z nás naplňovaly adrenalinovými zážitky. Klaustrofobičtí jedinci pak „ocenili“ nízké a úzké chodby vytesané ve skále. Stavitelé těchto chodeb byli asi hobiti, a tak se těmito tunely museli vyšší z nás prodírat skoro po všech čtyřech. Poté nás čekal přesun do Akhaltsikhe, kde jsme večer navštívili hrad Rabati. Tento hrad byl před několika lety obnoven a my si tak mohli vychutnat unikátní kombinaci architektonických stylů. Vedle středověkého opevnění, na které jsme my Středoevropané zvyklí, tento hrad disponuje také několika kostely, mešitami a budovami, které by se člověk hledal spíše v Toskánsku či jiné oblasti Itálie. Tušíme, že se tento hrad během několika let stane opravdovým magnetem na turisty. Po prohlídce hradu jsme využili příležitosti povečeřet v jedné z blízkých restaurací, kde nás zastihnul výpadek proudu, a tak celé město potemnělo. K tomuto městu se ještě váže příhoda jedné z našich kolegyň, která nemohla najít cestu zpátky na hotel, a tak poprosila místní policisty o pomoc. Tito policisté jí nejenže zaplatili taxíka, ale také ji doprovodili ve svém vozidle až k hotelu. Hold, někteří z nás mají styl.

Den 13. - Návrat domů

Hned ráno nás čekal přesun do města Chiatura, které proslulo těžbou manganu. Ta by nebyla až tak zajímavá, nebýt toho, že se toto město rozkládá v natolik členitém údolí, že páteř místního systému hromadné dopravy představují lanovky. Sice nás zklamalo, když jsme zjistili, že hlavní stanice je v rekonstrukci a my nemůžeme použít tento nejvýznamnější dopravní uzel, nicméně ostatní lanovky byly stále v provozu. Všichni jsme využili příležitosti svézt se nejprudší z těchto lanovek, přičemž se nedobrovolně stali černými pasažéři. Zatímco místní musí za použití lanovky platit, tak po nás nikdo lístky nechtěl, a naopak nás obsluha lanovek ihned vyzvala k nástupu. Asi další stupeň pověstné pohostinnosti Gruzínců. Pro prohlídce města jsme se přesunuli do, nám již známého, města Kutaisi, kde se většina z nás rozhodla utratit zbývající lari na místním tržišti, a tak jsme odcházeli obtěžkáni kořením, čaji a dalšími pochutinami či suvenýry. Zbytek večera jsme strávili v Gelati, kde jsme přenocovali ihned první večer naší exkurze. Paní domácí nám připravila nejen výbornou večeři, která rozšířila naše gastronomické obzory, ale také pozvala místní kapelu, aby nám zazpívali několik tradičních písní. Někteří neodolali a zatančili si – minimálně se o to snažili, neboť tančit na gruzínskou hudbu není nic jednoduchého. Zbytek večera většina z nás nešla spát, neboť naše letadlo odlétalo v 6 ráno a při našich zkušenostech s letištním personálem jsme se rozhodli být na letišti s dostatečným předstihem. Z tohoto důvodu jsme opustili naše ubytování již před 4 ranní. Odbavení tentokrát naštěstí proběhlo bez sebemenších problémů, a tak se náš návrat do Ostravy obešel bez sebemenších komplikací.

Pár slov závěrem:

Za uplynulých 13 dní jsme prožili řadu dobrodružství, která značně rozšířila naše obzory. Občas jsme museli opustit svou komfortní zónu, což jak věříme, mnohé z nás posílilo. Rozhodně máme o čem vyprávět a spousta příběhů je natolik specifických, že jim uvěří a zasmějí se jim pouze ti, kdo je zažili. V průběhu exkurze vznikla řada přátelství, která doufejme, přetrvají a my se snad opět sejdeme na nějaké další exkurzi.

Tímto bychom chtěli poděkovat našim vyučujícím za to, že pro nás celou exkurzi zorganizovali a po celou dobu nad námi drželi ochrannou ruku. Dále pak našim řidičům Aršakovi a Dzurovi, kteří nás v bezpečí a bez nehod prakticky vždy dovezli do cíle, nehledě na to, jak vzdálený nebo nepřístupný byl. Zapomenout nesmíme ani na nikoho z našich hostitelů, kteří svou pohostinností často překračovali to, co bychom v daných podmínkách mohli očekávat.