Geografická exkurze Rwanda 2021 - zápisky z cest po Africe

Den 1. a 2. - Cesta do Rwandy

Po probdělé noci, kdy jsme stále neměli výsledky našich covid testů jsme se všichni sešli ve vlaku, směrem na Vídeň. Před příjezdem na letiště nám dorazily pozitivní zprávy o tom, že jsme negativní. Spadl nám kámen ze srdce, ale stále nebylo vyhráno. Z důvodu opožděného testu, jsme neměli vyplněny potřebné dokumenty pro vstup do letadla, což se však záhy podařilo díky vstřícnosti našich aerolinií vyřešit. Něž jsme nastoupili do letadla, tak jsme si tříhodinové čekání jsme si zkrátili ježděním po letištním pásu.

Druhý den naší expedice jeden z členů naší výpravy slavil 21. narozeniny. V Doha jsme nastoupili do letadla a čekala nás strastiplná cesta do Kigali, s přestupem v Entebbe. V osm hodin ráno jsme konečně přistáli v Kigali, ihned po výstupu z letadla na nás dýchla africká atmosféra. Po pár byrokratických překážkách a nepříjemném výtěru z krku na nás čekal odvoz do hotelu, ve kterém jsme čekali na výsledky našich covid testů. Hotel navzdory menším nedostatkům posloužil svému účelu a k večeru jsme se přesunuli do našeho apartmánu. Dobrodružství může konečně začít.

Den 3. - První kontakt s africkou kulturou

Hned brzy ráno jsme poznali, co to ve Rwandě znamená období dešťů. Po snídani ala “zbytky svačin, které zbyly z cesty” jsme se vydali s mírnými obavami vyzkoušet místní formu dopravy v podobě jednostopého motorového vozidla s osobním řidičem. Obavy jsme v zápětí vyměnily za požitek z jízdy. Kdo by si pomyslel, že vyřízení místní simkarty bude nadlidský výkon. Vyřizování trvalo dvě hodiny, způsobili jsme frontu, ve které snad stáli všichni obyvatelé Kigali a některým simkarta nefunguje dodnes. Náš den pokračoval návštěvou Genocide Memorialu. Místa, které musí navštívit každý, kdo zavítá do Rwandy. Návštěva tohoto památného místa nám pomohla pochopit zdejší ponurou historii. Program dne pokračoval návštěvou neziskové organizace “Talking Through Art”, která se zabývá začleněním fyzicky postižených obyvatel Rwandy do společnosti. V této neziskové organizaci jsme se setkali s našincem, který zde žije již šest let a tuto organizaci založil. Večer jsme strávili v příjemném prostředí jedné z lokálních restaurací, kde jsme vyzkoušeli zdejší speciality, v podobě kozího masa, jater a střev.

Den 4. - Nákupy a cesta za hrochy

Den jsme začali návštěvou trhů, kde se dá sehnat vše, na co si jen vzpomenete. Od ovoce a zeleniny, přes živé i mrtvé slepice či na míru šité oblečení, až po již použitý záchodový zvon. Tento intenzivní kulturní zážitek nás dovedl až před práh místní restaurace, kde jsme chtěli zahnat žízeň čerstvě připraveným smoothie. Ovoce přímo z trhu by bylo v našich podmínkách jistý nadstandard, nicméně čekat hodinu, než servírka zakoupí manga a mixér bylo opravdu nečekané. Odpoledne jsme se ve svém volném čase vydali hledat hrochy. I přes rady místních obyvatel, imvubu nebyl nalezen. Tak jsme se rozhodli zvednout si náladu dobrým jídlem, v podobě grilované tilapie, na kterou jsme další čekali dvě hodiny.

Den 5. - Volný den

Volný den v Kigali se nesl v duchu příprav. Většina výpravy si dopřála pozdní snídani v podobě ovoce ze zdejšího trhu a někteří jedinci se rozhodli řešit místo snídaně nefunkční simkarty na vlastní pěst. Vtip "kolik Afričanů je třeba k jedné funkční simkartě" přestal být vtipný v momentě, kdy ani pátý zaměstnanec již druhé oslovené pobočky zdejších operátorů nebyl schopný kartu zprovoznit. S některými věcmi se holt musí člověk v Africe smířit. Po společném obědě jsme vyrazili do nedalekého Kimironka nechat si udělat covid test. V dalším dni jej totiž budeme potřebovat. Přípravy na zítřejší safari vrcholily, ze supermarketu jsme se vláčeli s desítkami litrů pitné vody a množstvím čínských polívek, které měly tvořit vyváženou stravu do dalších dní. Teď už se jen sbalit a zítra ráno se může vyrazit na cestu!

Den 6. - Výlet do opravdové divočiny aneb safari v NP Akagera

Kvůli administrativním nedorozuměním na zdejší univerzitě jsme museli upravit náš harmonogram. Studium na univerzitě se přesunulo na konec týdne, a tak jsme se rozhodli využít volné tři dny k návštěvě národního parku Akagera. Dechberoucí výhledy z okna jsme si zpříjemňovali českými vypalovačkami, a dokonce i náš rwandský řidič si poklepával do rytmu. Když jsme stáli před branami parku, tak jsme ani zdaleka netušili, co nám následujicí tři dny přinesou. Nabrali jsme do auta relativně skladného průvodce a vyrazili jsme vstříc dobrodružství. Po pár minutách projíždění parku jsme kromě impal a zeber narazili i na rodinku slonů, kteří se po pár minutách rozhodli, že se na nás půjdou podívat blíže. Tady u mnohých z nás nastala první lehká panika a pomalé se loučení se životem. Citlivějším povahám se potily oči dojetím. Naštěstí jsme s sebou měli průvodce s chladnou hlavou, kterého jsme s sebou měli přesně pro tyto situace. Když jsme slony ztratili z dohledu, tak naše cesta pokračovala kolem stád buvolů, zeber a v dálce se nám i několikrát podařilo zahlédnout žirafy. Jo, už během prvního dne se nám galerie v telefonech zaplnila stovkami fotek těchto velkých savců ze všech možných pohledů. Během cesty jsme narazili i na druhou rodinku slonů, která se zrovna chystala jít zchladit do jezera. Měli jsme obrovské štěstí, protože vidět slony není samozřejmost a my jich potkali už během prvního dne desítky. Před stmíváním jsme dorazili do jednoho z kempů, který nás naprosto okouzlil svým výhledem na jezero a okolní krajinu. Při takovém výhledu nám i čínské polévky ze sáčku chutnaly jako večeře z michelinské restaurace. Během večera jsme u ohně vstřebávali dojmy z celého dne a nemohli se dočkat dalšího nového dne v safari.

Den 7. - Druhý den v divočině a možná přijde i nosorožec

Ráno jsme začali brzy a jako ortodoxní sluníčkáři hltali všemi čakrami nádherný východ slunce. Něžnější pohlaví naší posádky si protáhlo tělo cvičením jógy. Posnídali jsme, a po příjezdu našeho řidiče i s průvodcem byli připraveni na další intenzivní zážitky! Den se nesl v duchu “jdeme hledat lvy”. Těch je v Akageře necelých padesát, což není mnoho, ale víra nás nepřestala provázet. Při projíždění jejich teritorií jsme rentgenovali terén očima, nakonec však bez úspěchu. Náladu nám však zlepšil výhled z nejvyššího místa Akagery. Tam jsme pořídili společné fotky z korby pickupu jak na obálku časopisu “Africký sen”. Na cestě jsme dál potkali mnoho královen černobílých pruhů, buvolů, a lot of baboons (mnoho paviánů anubi), imvubu nyinshi (mnoho hrochů), avšak nikdo netušil, co nás čeká. Zčistajasna tam stál. Jeden z dvaceti tří kusů akagerského království. Plachý “vlk samotář”- nosorožec černý. V němém úžasu řidiči zatáhli ruční brzdy. Kluci málem zadřeli své zrcadlovky. Ostatním prostě jen div nevletěla moucha tse-tse do pusy. Jehla v kupce sena se hledá těžko a my ji našli! I náš průvodce nezůstal chladným, po šesti letech práce v parku viděl tohoto nosorožce teprve po čtvrté. Zaprášení a plní dojmů jsme završili úterní safari na recepci a dali si výborný burger a pivo. Z recepce to pak bylo jen kousek do našeho kempu, kde jsme rozdělali oheň, pod hvězdami vyprávěli nejrůznější historky a plánovali další putování.

Den 8. - Třetí den v království jménem Akagera a zběsilý útěk

Možná jsme se ještě nezmínili, že úsvit tady ve Rwandě začíná přesně v šest hodin ráno. I dnes jsme si přivstali a vstávali za spanilého úsvitu, jen abychom mohli co nejdříve sbalit naše kouřem načichlá zavazadla a vyrazit s řidičem Jofrym a průvodcem Žánviérem na cestu. Dnes nás čekal průjezd celým národním parkem od jihu až k severní bráně. Ani dnes jsme se nevzdávali naděje na zahlédnutí krále Afriky. Jofryho na místě řidiče na půl dne vystřídal jeden z našinců a my si tak ošahali řízení pickupu pro další spanilé jízdy. Výmoly, kopečky a spousty prachu nechyběly ani dnes, ovšem všechny nepříjemnosti přebily nádherné výhledy a fauna kolem nás. Po lvech sice ani památky, přesto jsme za zpěvu českých táborákových songů brázdili dál krajinou. Byli jsme nezastavitelní, krátká svačinová přestávka a jelo se dál, přesně tak, abychom do západu slunce byli zpátky doma. Jenže to není jen tak, pospíchat skrz safari, když nevíte, co na vás za každým rohem může vyskočit. A právě tuto nezkrotnou vlastnost přírody vyzkoušeli na vlastní kůži. To si tak člověk vesele fotí zebry, když z ničeho nic mu skončí ve hledáčku foťáku obrovský samec slona afrického. Při zjištění, že jeho velikost opravdu není zkreslena zoomem fotoaparátu, ale že je opravdu necelých padesát metrů daleko a po prašné cestě se řítí přímo vstříc naší výpravě, přičemž nevesele mává chobotem, nám věru tuhla krev v žilách. Řidiči však zachovali chladnou hlavu a naše hra na babu mohla začít. Svižná otočka, přejezd za zatáčku, vyčkávání na rovině, další ujíždění… na slony máme opravdu kliku. Dle průvodce, tento naštvaný samec zrovna chránil skupinku samic s mláďaty, která se přesouvala k jezeru a přecházela přímo před našimi vozy. Vše jsme však zvládli skvěle. V bezpečné vzdálenosti jsme vyčkali, než se velevážení slonové přesunou a naše cesta byla opět volná. Z národního parku Akagera jsme se dostali živí a zdraví, plni zážitků a musíme upřímně říct – bylo to intenzivní, toto je Afrika!

Na cestě domů jsme opět okusili, co to znamená období dešťů. Déšť omyl naše zaprášená auta a jen co vysvitlo zase sluníčko, ocitli jsme se v jedné z kaváren, kde jsme naprostou náhodou potkali čecha Emanuela Komínka, který zde pracuje v jedné těžařské firmě a popovídal nám tak o své práci a také z první ruky o tom, jak to tady s nerostnými surovinami vlastně je. Díky Jofrymu jsme nakoupili na trhu spousty ovoce a zeleniny. Za dvě stě korun (tedy deset tisíc franků) jsme nakoupili tolik avokád, že jsme měli problém je odnést domů. Díky zdržení se slonem, panem Komínkem a návštěvě trhu se velmi rychle blížil západ slunce a vidina Kigali za světla byla čím dál tím více nereálná. A to jsme ještě nevěděli, že si dobrou hodinku postojíme v koloně. Ale konec konců, toto je Afrika, máme čas. Domů jsme dorazili živí a zdraví, pískem z vlasů ucpali odtok sprchy a velmi brzy usnuli vysílením.

Den 9. - Hurá na univerzitu!

Předchozí náročné dny a brzké vstávání do školy nejdou vůbec dohromady! Rychlá snídaně, honem se upravit, ať neděláme ostudu a rychle si naposledy zopakovat připravené přednášky pro studenty... Před ubytováním jsme odchytili sedm motorek a už jsme se řítili vstříc nedaleké University of Kigali. Stejně jako všude jinde, i tady se nosí roušky, před vstupem se dezinfikují ruce a měří teplota. Někteří z nás měli rekordních 24 stupňů celsia, jde to s námi z kopce! Hned za branou jsme potkali zdejšího prorektora prof. Tombolu, který nás srdečně přivítal. Poté už se nás ujali další vyučující a provedli nás zázemím. Čekání nás pronásledovalo i zde, čas ale příjemně utíkal. Nakonec jsme dorazili do jedné z učeben, kde jsme měli mít naše přednášky před zdejšími studenty. K našemu překvapení to ale nebyli studenti, kteří si chtěli naše přednášky poslechnout. V učebně na nás čekali děkani fakult, vyučující a rektor University of Kigali. Nervozita stoupla snad trojnásobně, ale publikum bylo velmi vřelé, pokládalo otázky a my jsme jim úspěšně představili Ostravskou univerzitu, Ostravu, program Erasmus+ a naši krásnou zemi.

Ani odpoledne jsme však nezaháleli a jeli na další kolo covid testů na zdejší fotbalový stadion. To je mimo jiné místo, kde musíte přečkat noc, když porušíte zákaz vycházení po deváté hodině. Takže jsme se podívali, kde opravdu nechceme skončit a po testech vyrazili za našimi novými kamarády k táboráku. Na zahradě Petra, který je zakladatelem neziskovky TTA jsme se setkali nejen s dalšími Čechy Jerrym a Luckou, ale také s jejich Rwandskými kamarády a partnery. Přesně takto se nejlépe poznává cizí kultura, u táboráku s klobáskou od řezníka, kdy si můžete popovídat otevřeně přímo se zdejšími. Večer byl natolik skvělý, že jsme úplně zapomněli na čas. Teprve o půl deváté se nám vrátily ještě velmi čerstvé vzpomínky na stadion a velmi kvapně jsme vyrazili na cestu. Lov motorkářů započal. Na druhou stranu města už se nechtělo snad nikomu! Mávání penězi ve vzduchu jak z amerických filmů a nabízení mnohonásobné odměny ale zabralo a my zažili jízdu jako z Need for Speed. Přesně ve 20:59 jsme dorazili na ubytování, někteří sice o pět tisíc franků lehčí, ale přesto načas a úspěšně do vlastní postele.

Den 10. - Druhý den ve škole a africká byrokracie

Opravdu tady nelenošíme. Další vstávání za úsvitu, lov motorek a hurá do školy! Tentokrát jsme se šli naučit něco my. Po další části prohlídky univerzity a setkání s vyučujícími jsme si mohli vybrat z kterého kurzu bychom se chtěli zúčastnit. Nakonec jsme si vybrali Marketing se studenty třetího ročníku bakalářského studia. Musíme říct, že takto vřelé přivítání jsme opravdu nečekali. Hodina byla plná zábavy, vyučující nás vtáhl do děje a zasvětil nás do učiva, které probírají tak skvěle, že jsme i my, geografové, perfektně chápali marketingové strategie. My jsme pak třídě představili, jak se cestuje u nás v česku a ukázali jsme jim, jak vypadají tramvaje, o kterých většina z nich slyšela poprvé v životě. Tušili jste, že většina Rwanďanů nikdy nejela ani vlakem? My jsme se divili asi stejně, jako oni, když jsme jim pověděli, že v Česku nemáme motorkové taxíky. Výuka na nás zanechala pozitivní dojmy a musíme říct, že naše první prezenční hodina po roce online výuky opravdu stála za to. Člověku ani nedojde, jak moc mu ten osobní kontakt chybí. Nezbývá než doufat, že se i v Česku vše vrátí pomalu do normálních kolejí a od nového semestru budeme moci do školy chodit i my. Už aby to tady bylo. Všichni jsme byli natěšení na návštěvu Národního parku Volcanoes. Plán zněl jasně, dojet na místo ubytování ještě před setměním, a tak jsme ve 2 hodiny odpoledne naložili auta a vyjeli. Národní park Volcanoes je trochu specifický oproti jiným parkům, co se placení vstupenek týče. I přes několik hovorů a naprosté vyčerpání kreditu jsme neměli stále jasno ohledně placení vstupenek, a tak jsme se před cestou stavili do Rwanda Development Board, což je takové rwandské ministerstvo všech ostatních ministerstev a mimo jiné má ve správě i národní parky. Ovšem, již po pár minutách vyřizování nám bylo jasné, že za světla nedojedeme. Tempo místních pracovnic by se dalo přirovnat k tempu lenochodů a složitá administrativa nás nepřestávala překvapovat. Vstupenky jsme vyřizovali zde, poněvadž jsme si nebyli jistí, zda je možné zakoupit vstupenky na místě. Po nějaké době, co jsme dostali vygenerovaný variabilní symbol a částku k zaplacení v amerických dolarech, jsme se přesunuli o 10 metrů dále stát frontu do banky. Nicméně, v bance přišlo další překvápko. Nemohli jsme platit kartou ani ve rwandských francích. Peníze se musely vložit na účet v hotovosti v amerických dolarech. Na hledání směnárny jsme však už neměli čas ani nervy. Nakonec se na nás štěstí ale přeci jen usmálo. Systém na placení kartou se nějakým způsobem záhadně rozjel a my mohli zaplatit vstupenky do Volcanoes. Část cesty k ubytování jsme jeli po tmě, což by v našich podmínkách nebyl žádný problém, ale tady si člověk musí dávat obzvlášť velký pozor, aby si všimnul všech kolemjdoucích a kol, které kolikrát vezou přes půl cesty všelijaký náklad. Naštěstí jsme na ubytováni jsme dorazili v pořádku, ještě jsme se posilnili na zítřejší náročný den a šli brzo spát.

Den 11. - Mount Bisoke a možná přijdou i Gorily

Prvního května byl plán jasný. Brzké vstávání, snídaně a pak rychle na téměř čtyři tisíce vysokou sopku Bisoke. U recepce národního parku, kde sopka leží, se nás chopili průvodci, dostali jsme chodecké hole a mohli jsme vyrazit. Každý z nás měl svého vlastního nosiče batohů. Ze začátku nikdo nechtěl tyto pány využít, ale posléze jsme za ně ještě byli hodně rádi. Krom průvodce a nosičů batohů s námi šli i čtyři ochránci se samopaly. Ještě před vstupem do deštného pralesa, jsme měli možnost projít vesničku, kde žijí příslušníci kmene Twa, kteří jsou od pohledu výrazně rozdílnější než většina Rwanďanů. Malí černí mužíčci s o dost širšími nosy a rozdílnějším tvarem lebky obdělávali políčka obklopující hranice pralesa. Po vstupu do pralesa jsme byli všichni ohromení zdejší faunou a florou. Náš úžas posléze však nahradily patálie s terénem. V tento moment jsme si uvědomili, jak podstatné jsou pro nás ty hole, protože cesta na vrchol byla dost extrémní. Cestička vysekaná mačetami byla pokryta blátem, do kterého jsme nořili nohy až po kotníky. Ve chvíli, kdy už jsme všichni vypadali, jak mokré zablácené žáby nám náš průvodce řekl, že je možné, že nestihneme vyjít na vrchol včas. Museli jsme výrazně zrychlit a opět jsme byli vděční za nosiče batohů. Zpocení a vyčerpaní jako nikdy předtím, jsme však vrchol sopky pokořili. Rozhled do okolí nebyl nikterak zajímavý, protože byla hustá mlha. Oproti tomu kráter šel vidět výborně. Bisoke již nepatří mezi aktivní sopky mnoho let, a tak je kráter kompletně zaplavený. Dali jsme si svačinu, kochali jsme se krajinou a už jsme se chystali pomalu jít dolů, avšak v tu chvíli na nás volá náš průvodce, že máme rychle běžet k okraji kráteru. V ten moment jsme nikdo z nás nevěřili vlastním očím. Uvnitř kráteru jsme spatřili gorily! Zprvu mládě, které lezlo v korunách stromů, ale následně se nám začali ukazovat další a další. Oči se nám zaplavily slzami a my nehnutě pozorovali skotačení těchto obrovských primátů. Fakt, že jsme viděli gorily horské v téměř čtyřech tisících metrech nad zemí v kráteru sopky, byl asi jeden z nejsilnějších okamžiků našich životů. Po celodenním výšlapu, kde noříte nohy po kotníky do bláta v zarostlém deštném pralese, člověk zapomene, že se pohybuje v prostředí, kde žijí tito vysoce ohrožení lidoopi. Na celém světě žije ve volné přírodě již jen zhruba 1000 jedinců a z toho odhadem 370 kusů právě ve rwandském národním parku Volcanos. Rwanda vynakládá obrovské částky na to, aby tyto gorily byly v bezpečí před pytláky, a tak i možnost jít přímo ke gorilám v tomto národním parku stojí okolo 1500 dolarů. Dole pod sopkou, jsme poděkovali našim průvodcům, umyli si ruce a nohy, a ještě zaplavení euforií, jsme každý z nás nakoupily dřevěné gorily, které byly ručně vyřezány již zmíněnými domorodci z kmene Twa. Večer jsme u ohně už jen oslavovali tento den, který si každý z nás bude pamatovat do konce našich životů.

Den 12. - Vstříc roadtripu kolem jezera Kivu!

Po dnu jako vystřiženého z dobrodružného dokumentu v divočině jsme si zašli na dobrou snídani a následně zamávali NP Volcanoes. Naše putování pokračovalo směrem na jih kolem jezera Kivu. Tato oblast je známá svými nádhernými výhledy na vulkány, plantáže a kopce poseté malými vesničkami. To jsme si potvrdili, poprvé jsme viděli čajové plantáže a různě zastavovali na dech beroucích výhledech. Jedním z nich byl i výhled na aktivní sopku Nyiragongo. Krátké naučné okénko: Jedná se o stratovulkán s největším lávovým jezerem na světě. Leží v Konžské demokratické republice kousek od hranic s Rwandou. Nyiragongo je jedna z nejnebezpečnějších sopek světa. Tato sopka je zodpovědná za 40 % všech sopečných erupcí v Africe. Dále jsme na cestě rozdali nějaké české dobroty v podobě tatranek, bonparů a studentských pečetí. Správnému roadtripu nesmí chybět ani dobrá hudba, a tak se z reproduktorů našich aut otevřenými okny linuly tóny od Goťáka po Rudimental. Prostě hitparáda. Mezizastávkou na našem putování bylo město Gisenyi. Že se blížíme k nejsevernějšímu městu u jezera Kivu jsme poznali, když první členové posádky vykřikovali, že vidí moře! Po lehkých geografických vtípcích a další náloži nejen českých vypalovaček jsme si už močili nohy na písečné pláži kolem jezera. Bylo to taky vůbec nejbližší místo s hranicemi Konga, které jsme navštívili. Po osvěžujícím čepovaném pivě a zbytečně dlouho připravovaném obědu se kola našich aut znova začala protáčet po rwandských silnicích. Na ubytování jsme dorazili se západem slunce. Chtěla jsem nějak hezky popsat, jak nádherné ubytování to bylo, ale asi to nejvíc vystihla tahle hláška, snad nikoho nepohoršíme: “Jojo, jak by řekl náš učitel ze střední, tady by se ženským otevírala rodidla.” Vystihlo to atmosféru Hotelu Saint Jean v městečku Kibuye, s volným přístupem k jezeru. Jestli někdo potřebuje dobré doporučení destinace na líbánky, odložte Veronu a jeďte do města Kibuye! Možná tam zavítá na svatební cestu i sestřenice jedné ze studentek, které se tu noc narodila dcera. Večer bylo veselo a s širokými úsměvy a loudavou chůzi se šlo do postelí.

Den 13. - Probuzení v pohádce a návrat do reality

Po noci strávené na našem ubytování v Kibuye jsme se probudili s nádherným výhledem na jezero Kivu. Teplé ráno přímo lákalo k rannímu koupání. Rovnou jsme tedy využili volné půlhodinky před snídaní, sešli kopeček k jezeru a otestovali zdejší vody. Žádný hroch ani krokodýl nás nesežral, pozdravili jsme místní rybáře a po rychlé koupačce a dobré snídani jsme už zase startovali naše vozy. Před námi stálo posledních sto kilometrů do Kigali, které měly být dle našich informací po nové a příjemné asfaltce. Fandili jsme si, že na oběd jsme doma. To jsme se však přepočítali. Vyasfaltovaná cesta nás sice doopravdy čekala, svým stavem však připomínala spíše české dálnice. No zkrátka hrůza. Místo pohodlné cesty nás čekalo objíždění výmolů, děr a Rwanďanů. Občas jsme zastavili a kochali se krásnými výhledy, rozdávali sladkosti a propisky dětem a v autě jsme si zvesela zpívali. To jsme ale nevěděli, že brzy dozpíváme. Po jednom ze zastavení na vyhlídce naší Toyotě píchla guma a my tak museli nedobrovolně zastavit. Dřív, než jsme se stačili rozkoukat a vytáhnout hever, už jsme měli kolem sebe několik desítek Rwanďanů ochotných pomoci. Nenechali nás se zašpinit a velmi pohotově nám pneumatiku vyměnili. Tady ve Rwandě je jedna velká výhoda – díky malé rozloze a velké populaci nikdy nezajedete mimo civilizaci a všude najdete někoho, kdo vám s čímkoliv pomůže. S vyměněnou pneumatikou, která byla o dost větší než ta původní, jsme se opět vydali na cestu. Se stmíváním jsme dorazili do Kigali a posádka pickupu si vyzkoušela, jaké to je špatně odbočit v místní části Nyabugogo. Jedna špatná odbočka dokázala způsobit to, že jsme na jedné křižovatce strávili dobrých třicet minut v koloně. A to jsme byli jen dvacet metrů od semaforu. Vyčerpáni a vysíleni jsme dorazili zpátky na ubytování a po velmi potřebné sprše jsme den zakončili vydatným spánkem.

Den 13. - Po delší době chvilka odpočinku

Úterní ráno jsme začali společnou snídaní, kdy jsme si pro velký úspěch udělali vajíčkovou omeletu s avokádem. Volného dne jsme se rozhodli využít každý jinak. Někteří dali přednost odpočinku a vyřizování si povinností na ubytování, někteří zašli nakoupit do supermarketu a někteří na trh do Kimironka pro čerstvou a levnou zeleninu. Nakupovat tady ovoce a zeleninu je opravdu sen, obzvlášť pro milovníky avokáda, které se tady dá pořídit průměrně za 200 RWF, což je na naše něco okolo 6 Kč, ale už se nám i podařilo koupit avokádo za 3 Kč a chuť se nedá s naším avokádem z českého supermarketu vůbec srovnávat. Takhle je to podobně i třeba s ananasem, který tady kupujeme průměrně za 500 RWF, tedy za cca 12 Kč a kromě toho, že je o dost chutnější, tak je i o dost větší. Co se týče jídel v restauracích, tak jsme si již během dvou týdnů několikrát zkusili objednat hamburger, ale většinou to spíše připomínalo karbanátek v housce. Proto jsme se rozhodli, že využijeme volného večera a našich kulinářských dovedností a uděláme si hamburgery vlastní. Jen pro zajímavost, třeba ani pizza tady nepřipomíná pizzu, ale spíše slaný koláč alá “co dům dal”. Za dva týdny jsme sice o nějaký ten odstín tmavší, ale ze sluníčka se tady snažíme vytěžit co možno nejvíce, a proto holky využily horkého dne a rozhodly se jít opalovat na střechu, která se k opalování přímo vybízela. Sotva se však namazaly opalovacím krémem, tak sluníčko zalezlo a po chvilce i začalo pršet. Ach, to období dešťů se někdy přeci jen ozývá. Pracovitější polovina mezitím už připravovala hamburgery a hranolky na večer. Večer jsme se sešli všichni účastníci naší výpravy a společně při výborné večeři plánovali program na další dny.

Den 15. - Návštěva cínového dolu Rutongo

Ve středu ráno jsme nasedli na tradiční moto-taxi a dojeli jsme na místní autobusové nádraží, kde jsme poprvé vyzkoušeli místní městskou hromadnou dopravu. Po cestě nás potkala malá nepříjemnost. Byla zastavena doprava, a tudíž jsme si mysleli, že kolem nás projede rwandský prezident. Po necelé půlhodince, což je na zdejší poměry velmi solidní čas, projela skupinka cyklistů, takže nám bylo hned jasné, že se jedná o cyklistický závod Tour de Rwanda. Po příjezdu jsme se setkali s Jerrym, Čechem, který určuje nová místa vhodná k těžbě. Po krátkém, ale zajímavém úvodu o těžbě jsme vyfasovali helmy a již jsme byli připraveni „sfárat“. Pracovník jménem Afrodis nám okolí dolu ukázal, a vysvětlil, jak funguje. K našemu velkému zklamání jsme do dolu kvůli naší osobní bezpečnosti pouze nahlédli. Po malé občerstvovací pauze jsme se pustili do našeho dotazníkového šetření. Problém ovšem nastal při snaze navázat komunikaci, neboť u většiny horníků byla jazyková bariéra zcela nepřekonatelná. Afrodis a Google překladač nám, ale dostatečně pomohli, díky čemuž se náš průzkum vyvedl. Zkoumali jsme dopady těžby na jednotlivé životy zdejších pracovníků a také jejich poutavé životní příběhy. Následně jsme byli pozváni Jerrym na čaj a kávu do jeho domu. Dům skýtal velké sbírky knih rozličných autorů, a to ať už v originále nebo českém překladu. Jerryho dům disponoval rozsáhlou sbírkou nerostů, které nám Jerry představil a sdělil nám jejich využití. Za pomoci moto-taxi a městské hromadné dopravy jsme se dostali zpátky do Kigali.

Den 16. - První den na University of Tourism, Technology and Business Studies (UTB)

Ve čtvrtek ráno nás čekalo seznámení s druhou univerzitou v Kigali, UTB, kde nás vřele přivítalo tamní vedení. Krátce nás provedli po škole a ukázali nám, jak na univerzitě probíhá výuka. Stali jsme se součástí třídy, ve které se právě vyučovalo téma péče o zákazníky. Vyučující primárně komunikoval se studenty, kteří nám poté přednášeli své nápady. Věc, na kterou asi už nikdy nezapomeneme je forma poděkování ve stylu tzv. „poslání do kytek“. Toto poděkování spočívá v mnutí rukou a následnému zamávaní rukou spolu s vyřčením slova „flowers“. Po přednášce nastal čas na naše prezentace. Na oplátku jsme představili naši školu, program Erasmus+ a zodpověděli jsme na pár dotazů. Na více už nebyl čas, a tak jsme se rozloučili a vydali se na oběd. Den ve škole, nás natolik zmohl, že většina z nás si po obědě dala šlofíka. Po probuzení nás čekalo příjemné překvapení. Katce skončil pobyt v karanténním hotelu dříve, a tak nás přišla pozdravit. Rovnou jsme probrali, co v následujících dnech budeme dělat a pak už jsme se jen připravovali na další den na univerzitě.

Den 17. - Debata se studenty UTB

V pátek ráno jsme si odchytli šest motorek a vydali se směrem na UTB. Světa znalí motorkáři jednoho z nás zavezli místo na UTB na University of Kigali, tahle nepříjemnost se naštěstí rychle vyřešila, a dokonce jsme se všichni setkali ještě dřív, než stihli přijít vyučující Honza s Katkou. Ve třídě jsme byli první a vyčkávali jsme na příchod zdejších studentů, před kterými jsme následně prezentovali. Představili jsme náš kraj, naši zemi, studentské programy a něco málo o demografii Evropské unie. Naše prezentace sklidily úspěch, rwandští studenti se ptali na spoustu doplňujících otázek. Třeba jak náročné je začít podnikat v Česku anebo proč má naše země velkou spotřebu piva. Tímto jsme navázali na neformální debatu. Někteří studenti se s námi podělili o své životní příběhy z 25 let starých událostí, které stále rezonují společností. Mezitím, co se někteří bavili o genocidě, zbylí si vyměňovali kontakty a bavili se o škole. Náš čas se ve škole se nachýlil ke konci a my se vydali na oběd v podobě již známého self-servisu. A protože se snažíme náš čas využít na sto procent, rozhodli jsme se vydat na Mount Kigali. Na motorkách jsme se přiblížili a dál se vydali pěšky. Opět jsme po cestě potkali další etapu závodu Tour de Rwanda, ale protože jsme „muzungus“, nechali nás tentokrát projít. Cestou na vrchol jsme byli doprovázeni zhruba deseti dětmi, které pak z ničeho nic utekly. Hned, co jsme dorazili na vrchol nám bylo jasné proč. Stejně jako většina vrcholů kopců v Kigali i vrchol Mount Kigali je oplocený a hlídaný armádou. Radši jsme tedy jen pozdravili a vydali se zpátky. Náladu z ne příliš povedeného výletu jsme si zlepšili procházkou po muslimské čtvrti, když jsme natrefili na restauraci, která na první pohled vypadala italsky. A protože nám po afrických self-servisech chybí západní kuchyně, rozhodli jsme se už po několikáté vyzkoušet zdejší pizzu. K pizze jsme si objednali i ostatní jídla, která restaurace nabízela. Jídlo nám snad poprvé přinesli rychle a pizza nás také poprvé nezklamala. Od majitele jsme se dozvěděli, že pochází z Egypta a restauraci zde provozuje s manželkou. A tak se stalo, že skupina Čechů, jedla ve Rwandě, v italské restauraci, ve které vaří Egypťan.

Den 18. - Jedeme si ušít košile!

Sobotní ráno jsme se vydali po delší době opět na jeden z největších místních trhů Kimironko market. Dnes jsme však nešli shánět ovoce a zeleninu, ale rozhodli jsme se podpořit místní švadleny a nechat si na sebe něco pěkného ušít. Sotva jsme přišli na trh, tak nás začali místní prodejci obskakovat a ukazovat své zboží nebo nás k němu chtěli zavést s tím, že nám slibují “the best prize”. Na trhu lze najít desítky zajímavých a krásných látek, takže vybrat si tu pravou nebylo lehké, stejně tak jako sjednat si tu nejmenší možnou cenu. Některým nejúspěšnějším vyšla látka i s košilí šitou na míru na 10 000 rfw, takže cca na 222 Kč. Ušití košile obvykle trvá hodinu až hodinu a půl. Mezitím, co se nám šily košile a šaty, tak jsme udělali radost ne jednomu prodavači se suvenýry. Nicméně, člověk by neřekl, jak takové nakupování suvenýrů může být náročné. Sotva si člověk vybere a zaplatí u jednoho stánku, tak na něho volají další čtyři prodavači, aby si šel něco k němu také koupit nebo se alespoň podíval, co nabízí.

Vyfiknutí v nových košilích jsme šli do indické restaurace Kurrykingdom na rozlučkový oběd s dr. Macháčkem, který za pár hodin odjížděl na letiště. Během dvou týdnů jsme díky němu nasbírali několik kontaktů na místní rwanďani i na čechy, kteří tady ve Rwandě žijí, nasbírali zkušenosti s místními motorkáři, restauracemi a prostě naučili se, jak tady vše chodí. Večer jsme strávili v poklidu na našem apartmánu, vyřizováním si povinností a nabíráním sil na další dny.

Den 19. - Amen, halelůja!

Brzké ranní vstávání, rychlá snídaně a lov motorek může začít! Dnes je totiž neděle a my jsme se rozhodli, že naše africká exkurze by nemohla být kompletní bez nahlédnutí do rwandského kostela. Víra je pro Rwanďany velmi důležitá, za normálních okolností kostely praskají ve švech. Vzhledem k probíhající epidemii však učinili protiepidemická opatření a bohoslužby rozdělili rovnou na tři směny. Ranní, na kterou jsme vyrazili my, trvá od osmi do desíti a je vedená dvojjazyčně v místním jazyce kinyarwandě a dále v angličtině. Následuje bohoslužba od jedenácti do dvou, kdy angličtinu nahradí francouzština a později se koná také mše večerní. Zavítali jsme tedy do Evangelical Restoration Church Masoro. Už na silnici se mačkali motorkáři, dopravu koordinoval policista, a to jsme ještě nevěděli, kolik lidí čeká za branami kostela. Další rwandskou vychytávkou v boji s koronavirem je povinná registrace pomocí telefonu. Abychom se vůbec do kostela mohli podívat, museli jsme vyplnit zhruba deset otázek ohledně toho, kde bydlíme a jak se jmenujeme, aby nás v případě nákazy v kostele mohli pohotově kontaktovat. Ještě důkladné mytí rukou, dezinfekce a kontrola teploty, projít skenem a můžeme dovnitř. Kostel nás nezklamal, jen co jsme vešli, čekala na nás pořádná africká párty, zpěv, tancování, živá hudba. Nejlepší koncert za poslední rok a půl! Poté už měl pastor Gaspard připravené kázání ke dni matek, takže jsme si i na druhé polokouli na naše maminky všichni vzpomněli.

Jen co skončila bohoslužba, chtěli jsme se vydat rychle na snídani. Při čekání na jednoho člena výpravy, který se rozhodl vyzkoušet jaké mají v kostele toaletní zařízení, si nás však odchytl jeden z vedoucích kostela a trval na tom, že nám kostel ukáže a představí jeho fungování. Bylo to velmi milé a my jsme se opět dozvěděli něco více o fungování Evangelické církve ve Rwandě. Díky tomuto jsme zjistili například i to, že kostel Masoro, ve kterém jsme čirou náhodou skončili, je vlastně vedoucím kostelem Evangelican Restoration Church ve Rwandě a přišla nás pozdravit dokonce i samotná paní Masoro, vedoucí tohoto kostela. Po bohoslužbě nás čekala americká snídaně v kavárně naproti a pak už jsme se vydali zpátky na ubytování. Odpoledne jsme opět okusili období dešťů, pršet přestalo teprve večer. Nepříznivé počasí jsme využili k přípravám na zítřejší výuku a někteří z nás se večer vydali prozkoumávat místní část pod názvem Downtown. To je část Kigali, kde sídlí firmy, ambasády a ty nejluxusnější hotely. Proto bylo zajímavé si místo projít a moci jej porovnat se zbytkem města. Při prozkoumávání jsme čirou náhodou narazili také na památník dvanácti belgických vojáků, kteří zde při genocidě v roce 1994 zemřeli.

Den 20. - Dopoledne na univerzitě, odpoledne v Talking through art

Tak, byl před námi další týden ve Rwandě a začali jsme jej dopolednem stráveném na univerzitě. Dopoledne bylo v naší režii, studenty i některé vyučující na Univerzity of Kigali čekaly prezentace na témata evropsko-afrických vztahů spolu v konkrétním průmětem česko – rwandských vztahů. Dále prezentace představující demografii EU, turismus EU a další prezentace, kterými jsme se snažili obecenstvu co nejvíce přiblížit Evropskou unii a Evropu jako takovou. Po vyčerpávajícím přísunu informací jsme započali dlouhou debatu při silné africké kávě. Na oběd jsme si zašli do našeho oblíbeného self-service nedaleko univerzity, pak sedli na motorky a pádili do části Kigali – Gikondo, kde má náš kamarád Petr neziskovku Talking Through Art. V TTA pracují hendikepované ženy a Petrovi se podařilo a dále daří měnit životy těchto žen k lepšímu. Jejich hlavní náplní práce je pletení košíků a nástěnných obrazů s originálním designem. V TTA jsou dále pořádány lekce angličtiny, workshopy a lekce pletení košíků. Jedné takové lekce jsme se zúčastnili i my a strávili v TTA moc příjemné odpoledne. Uplést takový košík není vůbec jednoduché, chce to šikovné ruce a ocelové prsty. Například ženy z TTA zvládnou zhotovit košík za jeden den, nám se za půl dne podařil přívěsek na klíče, rychlejším podtácek na espresso hrníček:-). Jedna členka výpravy si navíc nechala od členky TTA Emily uplést africké copánky, které jsou nedílnou částí africké kultury. Po 6 hodinách práce a s pomocí dalších 4 lidí bylo hotovo. S bílými vpletenými pramínky navíc byl výsledek opravdu zajímavý a výrazný. No co, všichni jsme si tady zkrátka přijeli pro intenzivní zážitky!

Den 21. - Deštivý den a večerní škola

Ráno jsme se všichni probudili za zvuků vydatného deště a následně nám přišla zpráva, že škola se přesouvá na večer. To znamenalo jediné, vypnout si budíky a dospat předešlé vyčerpávající dny. A protože jsme v následujících dnech měli v plánu navštívit národní park Nyungwe, museli jsme podstoupit testy na covid. Na PCR testech jsme v Kigali již jednou byli, proto se až nezvykle nevyskytl žádný problém a všechno proběhlo hladce. Po testech jsme si zašli na oběd a připravovali se na večerní školu. Do školy jsme dorazili v 5 odpoledne a počkali na přednášku, která začínala v 6. Předmět, jehož přednášky jsme se zúčastnili, se jmenoval „Democracy and human rights“. Než přednáška začala, měli jsme trošku obavy o jejím obsahu, ale ta nakonec předčila veškerá naše očekávání. Výklad vyučujícího byl poutavý a zajímavý, studenti se taktéž zapojovali a sdíleli své myšlenky a připomínky. Mluvilo se například o tom, že pomoc z Číny má méně podmínek, než pomoc z Evropy nebo USA, anebo o tom, jaké jsou problémy moderní demokracie – lidé nerespektující politiky; korupce; demokratické země, které „učí“ ostatní země demokracii; lidská nerovnoprávnost a mnoho dalšího. A také, že demokracie v Africe to nemá vůbec jednoduché, zejména kvůli nízké vzdělanosti jejích obyvatel. Ke konci hodiny jsme všichni byli rozděleni do čtyř skupin a připravovali jsme krátké shrnutí hodiny. Přednáška skončila přibližně o půl deváté a sami jsme se divili, že už je tolik hodin. Téměř tříhodinová přednáška utekla jako voda a my jsme se už jen vydali domů a připravovali se na výlet do Butare.

Den 23. - Návštěva plantáží a cesta do Nyungwe

Dvacátého třetího dne ráno jsme se sešli s Fredem, který se nám nabídl, že nám ukáže, jak se v místních podmínkách pěstuje káva. Vydali jsme se tedy na místo, kde se káva omývá a praží, postupně nás seznámil s celým procesem výroby kávy. Na kávové plantáže se bohužel kvůli nepříznivému počasí nedalo dojet. Jako alternativu Fred zvolil ukázku pěstování makadamových ořechů, které rostly nedaleko. Po zajímavé přednášce jsme se odebrali na osvěžující šálek kávy a rozloučili jsme se s Fredem a vydali jsme se vstříc národnímu parku Nyungwe. Již před cílem dnešní cesty jsme zaznamenali zvýšený pohyb primátů v podobě skupin makaků, a dokonce jednoho šimpanze. Po příjezdu na ubytování a vybalení nastal čas zaplatit si túru za šimpanzi, kterou jsme měli naplánovanou na nadcházející den. Po platbě vyšel čas na malou procházku do hotelu, který se nacházel na vrcholku hory a skýtal úžasný výhled po okolí. Zde jsme se usídlili na delší dobu, a nejen že jsme pososávali objednané nápoje, ale především jsme sosali wifi zdarma, neboť většina naší posádky skončila zcela bez dat.

Den 24. - Welcome to the jungle a příjezd do ráje

Brzké vstávání v půl 5, na recepci vyzvednout našeho průvodce a hurá na šimpanze! Tito lidem nejpříbuznější primáti jsou aktivní hlavně ráno, proto jsme jeli k branám NP Nyungwe ještě úplně za tmy. Krátké naučné okénko: NP Nyungwe je největším a nejlépe zachovalých horským deštným pralesem v Africe, na rozloze 970 km2 žije 13 druhů primátů (25 % z celkového počtu Afriky), 275 druhů ptáků, 1068 druhů rostlin, 85 druhů savců, 32 obojživelníků a 38 druhů plazů, z toho mnoho endemitů. Okolo pralesu se táhnou po kopcích také rozsáhlé čajové plantáže, kde si, jak jsme se dozvěděli z povídání průvodce, průměrný sběrač vydělá 35RF/kg. To znamená v přepočtu přibližně jeden dolar za 30 kilo posbíraných čajových lístků. Šikovný sběrač přitom zvládne za den posbírat a odnést na hlavě 20 kilo. Měsíční plat takového sběrače přitom s přehledem utratíte při jedné návštěvě restaurace. Po hodině a půl jízdy terénem rovným i nerovným jsme už v rukou svírali hůl, utáhli si tkaničky na našich pohorkách a vyrazili do africké džungle. Byla to podívaná. Zase jsme se cítili jako ti dobrodruhové v televizi na prima zoom, kolem nás panenská příroda, zvuky pralesa a specifické zvuky různých endemitických ptáků, prostě na nás doslova dýchal život. Po necelé hodince jsme došli k rodince 25 šimpanzů pohupujících se na stromech. Každý šimpanz je rozeznatelný od druhého, ať už rysy v obličeji nebo těmi osobnostními. Proto jeden chvíli neposeděl, druhý si dělal z větví hnízdo na ranního šlofíčka, na jednu dvojici „šlo jaro“, další dvojice mláďat na nás zase škodolibě házela kousky větví. Jednou se i strefili:-). Mláďata šimpanzů jsou stejně jako děti velice hravá. Schovávají se jeden druhému v korunách stromů, hrají na honěnou, anebo soutěží, kdo zařve na celý les hlasitěji. To poslední jsme si potvrdili na živo. Navíc když jsme si pomohli dalekohledem, viděli jsme šimpanzům i do tváře. Bylo to prostě kouzelné. Cestou zpátky z pralesu jsme se zastavili na oběd jak jinak než do self-service. Poté už nás čekala 5hodinová cesta do ubytování Rwiza Village nedaleko města Kibuye. Všechno šlo hladce, až když nás v poslední hodince zradily Google maps, Waze i všechny ostatní navigační aplikace. Rwandské cesty ve skutečnosti se totiž neshodovaly s těmi na mapách. Nebyli bychom ale správní geografové, abychom si neporadili. Do auta jsme nabrali jednoho místního, který nás navigoval až na místo určení. Poděkovali jsme mu, dali nějaké franky na motorku zpátky a šli se ubytovat. Jak už z nadpisu napovídá, Rwiza byl opravdu ráj na zemi. Čekali nás dvě noci v malých chatičkách s balkonem a výhledem na jezero Kivu. Před večeří se byli někteří z nás osvěžit do Kivu, další zas u večeře vyzkoušeli jihoafrické víno. No, kdo poctivě čte deník, připojuji další tip na místo pro líbánky.

Den 25. - What will we do with a drunken sailor?

Probuzení jako v pohádce, snídaně formou již tradiční omelety a hurá do města. V šesti jsme se projížděli Kibuye v naší drahé zapůjčené mazdě a radostně projížděli tam a zpátky silniční kontrolou. Hledali jsme totiž přístav a loď, která nás zaveze až na Napoleonův ostrov. Problém se skrýval v tom, že cesta kolem jezera byla pouze jednosměrná a my tak při každém projetí skončili zas a znova na místě před pány policisty. Když jsme projížděli po šesté, dokonce nám zamávali. Loď jsme ale našli! Náš kapitán Jackson Sparrow a jeho věrný druh na nás čekali na břehu jezera Kivu a my, s dostatkem tekutin na cestu, jsme byli připraveni k nalodění. Počasí nám přálo, bylo teplo, sluníčko svítilo, a tak jsme využili příležitosti a při cestě na první z ostrovů se slunko pálili na přídi. První zastávkou byl Napoleonův ostrov, který získal jméno dle jeho tvaru, který připomíná Napoleonovu čepici. V letních cuklích jsme si vyšlápli až na samotný vrcholek ostrova a poté si užili osvěžující koupačku v průzračných vodách jezera Kivu. Další ostrov v pořadí byl ostrov opic, kde jsme měli možnost dát jednomu odvážnému opičákovi banán rovnou z ruky. Posledním ostrovem byl ostrov Eden, než jsme vyrazili opět na břeh. Pozdní oběd jsme si vychutnali v jednom z hotelů s výhledem na Kivu. Poté nás už čekal návrat na ubytování, kde na nás čekala Martina, Češka pracující pro Člověka v tísni v sousedním Kongu. Večer byl tak ve znamení zjišťování nových informací, znalostí, historek a příběhů.

Den 26. - A přece jsme dojeli

Tento den byl ve stylu návratu z Kibuye, u jezera Kivu. Na snídani jsme opět dostali ovoce a vaječnou omeletu, dali jsme si kávu, rozloučili se s Marťou a mohli jsme vyrazit. Hned na začátku naší cesty jsme se zajeli podívat na Genocide Memorial Church, kostel kousek od našeho ubytování a asi nejhezčí kostel, který jsme zatím v Africe viděli. V průběhu genocidy, bylo v Kibuye vyvražděno 90 % veškeré Tutsi populace, a právě jim je kostel věnován.

Po silnici, která vede do Kigali jsme již jednou jeli, proto jsme věděli, co nás čeká a že příjemná cesta to zrovna nebude. Velmi obezřetně jsme projížděli obzvláště místem, na kterém jsme minule dostali defekt. Cestou jsme se kochali nádhernými výhledy a mávali obyvatelům okolních vesnic. V jedné z nich jsme si za igihumbi, což je jediná číslovka (1000), kterou v místním jazyce umíme říct, koupili cukrovou třtinu. V jiné vesnici si zase někteří z nás koupili maso na špejli tzv. brochette. Dokonce jsme viděli kozu, ze které maso bylo staženo. Cesta probíhala v pořádku až do okamžiku, kdy do nás narazili dva afričané na kole. Všem nám zatrnulo, když jsme srážku viděli, ale naštěstí to odneslo pouze jejich kolo a naše pneumatika. Místní mechanik nám kolo vyměnil a my mohli pokračovat dál. Do Kigali jsme pak dorazili bez dalších větších ztrát a na večeři zašli do etiopské restaurace. Typickým etiopským jídlem je injera, placka, která připomíná českou palačinku, chutná ale úplně jinak. Spolu s injerou se jí různé omáčky, kterým se říká wat a dále různé luštěniny, zelenina a maso. Po vydatné večeři, která někým chutnala moc a jiným méně, jsme doma vstřebávali zážitky z právě proběhlého prodlouženého víkendu.

Den 28. - Škola končí...

Tento den se nesl ve znamení našeho posledního školního dne ve Rwandě. Náplní byla přednášce na University of Tourism, Technology and Business Studies. Téma hodiny pojímalo psychologii a péči o zákazníka. Místní přednášející nám sdělil zajímavé poznatky a po přednášce jsme byli pozváni do restaurace, kterou zde spravuje místní univerzita. K našemu velkému překvapení má zdejší univerzita také autobus, no nebyl to ledajaký autobus. Tento dvoustopý dopravní prostředek nevypadal, že by zrovna vyjel z fabriky, ale kvalitu tohoto stroje jsme odzkoušeli až při jízdě do kopce, kdy nás přepadaly myšlenky, zda by nebylo lepší vystoupit a pomoct autobus tlačit. Nicméně jsme se dostali až do kýženého cíle. V restauraci musíme vyzdvihnout skvělou obsluhu, kterou tvořili studenti, v neposlední řadě pak houbovou polévku a čerstvé džusy. Příjemnou třešničkou na pomyslném dortu bylo zjištění, že na veškerý tento servis jsme byli pozvaní a v žádném případě nemůžeme platit. S plnými bříšky jsme se díky ochotě místního vedení univerzity vydali stejným autobusem do zdejšího centra, abychom mohli za tři dny odcestovat. Tentokrát veškeré testování proběhlo v pořádku a nebylo ani moc nepříjemné. Večerním programem byla návštěva rooftopové restaurace, kde jsme se při upíjení drinků kochali výhledem na Kigali při západu Slunce. Poslední věc, kterou jsme v tomto nabitém dni stihli, byla návštěva čínské restaurace, která nás potěšila jak porcemi, tak chutí servírovaného jídla.

Den 29. - Loučení s Rwandou

Poslední den naší rwandské exkurze jsme věnovali opět návštěvě trhu Kimoronko. Za poslední peníze, které nám zbyly si někteří z nás opět nechali ušít něco na sebe nebo pro své blízké. Nakoupili jsme poslední suvenýry a také ovoce, které jsme chtěli přivézt na ochutnání domů. Prodavači na Kimironku jsou opravdu schopni udělat téměř cokoliv, aby něco prodali. Když si například řeknete, že chcete to největší avokádu, které se na trhu dá koupit, tak opravdu k vám zachvilku přiběhnou s avokádem, které svou velikostí připomíná spíše papáju než avokádo.

Oběd jsme měli naplánovaný se studentem Bibem, se kterým jsme se seznámili na univerzitě a také s jeho mámou – paní Aničkou, která pochází ze Slovenska. Paní Anička se přistěhovala do Rwandy na podzim roku 1994, tedy ihned po genocidě a společně s jejím manželem Rwanďanem adoptovali dva jejich synovce (tedy Biba a jeho bratra), protože bratr jejího manžela i s jeho manželkou byli bohužel obětí genocidy. Také nám povídala, jak to ve Rwandě v té době vypadalo a jaký udělala Rwanda od té doby obrovský pokrok. Za vyprávění paní Aničky jsme byli vděční, i přesto, že to bylo opravdu smutné téma. Večer jsme na našem apartmánu pořádali rozlučkovou večeři, kdy jsme se pro velký úspěch rozhodli opět připravit hovězí burgery. Na večeři jsme pozvali kromě dr. Ženkové take naše známé Čechy z Rwandy a také pár rwandských přátel, které jsem stihli za měsíc tady poznat. Hovězí burgery se opět povedly a bohužel kvůli covidovým opatřením nás museli všichni opustit již před 10. hodinou. Nicméně, poslední rozlučkový večer se povedl a my byli rádi, že jsme se naposledy mohli ještě se všemi našimi přáteli vidět, rozloučit se s nimi a pevně věříme, že jsme se neviděli naposledy.

Den 30. - Home sweet home

Po bujarém loučení se s Kigali, Rwandou a vlastně celým měsícem plným zážitků a nabývání znalostí bylo na čase začít s balením. Den jsme začali posledním avokádovým toustem a celý den postupně sbírali oblečení, přebírali ponožky a snažili se zavřít přecpané kufry. Už o půl čtvrté na nás totiž čekal náš kamarád Petr s naší milovanou mazdou. Kufry jsme nahodili na korbu, zastavili poslední motorku a vydali se na letiště. Výhled na noční Kigali některým vehnal slzy do očí a nám začalo docházet, že dnešní den byl opravdu posledním dnem naší exkurze.

Cesta, ač vyčerpávající, dopadla úspěšně. Na letišti ve Vídni nás místo imigračního čekal rakouský voják a s nahlédnutím do pasu a prohlášením slov: „Welcome home.“ nás přivítal zpátky v Evropě. Dnes už začínáme vybalovat kufry, na portále nám svítí zkouškové termíny a začínáme se aklimatizovat zase zpátky na zdejší podnebí. Zážitky a zkušenosti z cesty budeme vyprávět ještě dlouho a my můžeme říct už jen pouze jedno – děkujeme.