Geografická exkurze Rwanda 2023 - zápisky z cest po Africe

Ve středu 8. března jsme se v rámci programu To Be In vydali na měsíční studijní pobyt do Rwandy. Naše skupina se skládala ze studentů Politické a kulturní geografie (Veronika, Adéla, Petra a Jaroslav), Ekonomické geografie (Samuel), Geografie se zaměřením na vzdělání (Valentína) a vyučujících (pan doktor Krtička a docent Hoch). Společná cesta započala již na vídeňském letišti, odkud se naše sedmičlenná posádka přesunula do Istanbulu a následně z Istanbulu konečně do hlavního města Rwandy, Kigali!

Na místo jsme dorazili v brzkých ranních hodinách. Vyřízení víz proběhlo víceméně bez potíží. To se ovšem nedá říct o zařizování SIM karet, které jsme potřebovali pro případné spojení mezi sebou. Hned ze začátku našeho pobytu jsme tak poznali, jak v Africe funguje vyřizování různých formalit. Až po bezmála dvou hodinách jsme se konečně mohli přesunout na naše ubytování. První kontakt s místními obyvateli nás příjemně překvapil. Všichni byli velmi přátelští a ochotní nám se vším potřebným pomoci. Příkladem byli taxikáři, kteří nám pomohli s kontaktováním našich „nedostupných“ hostitelů (využito bylo různých metod - přes klasický telefonát, až po agresivní házení kamenů na pozemek ubytovatele). Náš nový domov se nacházel v tzv. Vision City, o kterém jsme později zjistili, že je uzavřenou rezidenční čtvrtí, vysoce střeženou strážníky se samopaly (při vstupu do areálu bylo potřeba předložit pas a zaregistrovat se). Naše hostitelka nás později informovala, že v této části města žijí také prezidentovy děti, a právě proto je tato oblast tak přísně střežená. Díky našim vysoce postaveným sousedům jsme se tak v našem apartmánu cítili mnohem bezpečněji.

Na život v Kigali jsme si zvykli poměrně rychle. Během prvních dnů nám byla představena instituce, díky které jsme do Rwandy vlastně vyjeli – University of Kigali. Ujal se nás Aaron, odborný asistent, který nám ukázal učebny, výuku a celkový chod univerzity. Navštěvovali jsme i přednášky a seznamovali se se studenty. Někteří studenti se s námi chtěli sblížit i natolik, že nám nabídli pozvání na grilování celé kozy. Zdali se jednalo i o rohy a kopyta, to již netušíme. Co se přednášek týče, jednoznačně se shodneme na tom, že nejzajímavější z nich byly na téma Gender Equality a Private International Law. Ačkoliv vyučující věděli, že náš obor s jejich předměty nemá moc společného, snažili se, aby i nás probíraná látka zaujala. Jelikož jsme probírali věci jako dědické řízení a podobně, často se naskytla možnost určitou problematiku porovnat s řešením dané situace v Česku. Novým věcem jsme se tak učili navzájem. Co nám přišlo zajímavé, byl vstup do budovy. Každý zde musí projít kontrolou – prochází se bezpečnostním rámem a prohledávají se tašky. Na bezpečnost se ve Rwandě obecně velmi dbá. Prohlídky neprobíhají pouze ve škole, ale i na ostatních veřejných místech (např. banka, nákupní střediska…).

V odpoledních hodinách, po splněných školních povinnostech, jsme vždy měli možnost objevovat hlavní město pomocí mototaxi, což je zde asi nejčastější způsob dopravy. Řidičů motorek je tu neskutečná spousta a každý z nich je vždy rád, když si pro svou cestu vyberete zrovna jeho motorku. Ačkoliv na nás zpočátku řidiči zkoušeli „muzungu“ ceny (ceny pro bělochy), později jsme na ně našli páku a jezdili tak za normální ceny. Zajímavostí pro nás byl také fakt, že místní taxikáři nerozumí mapám. Pro nás geografy se jedná o něco nevídaného. Někteří z nich však těmto vymoženostem byli nakloněni, a tak doufáme, že až se sem jednou vrátíme, Google mapy již budou běžnou záležitostí.

Jedním z prvních míst, které jsme v Kigali navštívili bylo TTA – Talking Through Art. Jedná se o neziskovou organizaci založenou Petrem Kočnarem z Česka. Petr žije ve Rwandě již osm let a organizaci založil hlavně proto, aby ulehčil život fyzicky postiženým ženám. Tělesně postižení mají ve Rwandě velmi špatné postavení a Petr svou aktivitou dostal z ulice desítky žen, které jsou u něho již nějakou dobu zaměstnány (náplní jejich práce je převážně pletení tradičních košíků či šití plátěných tašek). Více informací o TTA a Petrově činnosti se dozvíte v podcastu Prstem po mapě od naše spolucestovatele Járy Šnobla. TTA poskytuje i prohlídky města, konkrétně po oblasti zvané Gikondo. Podívali jsme se díky tomu do blízkého slumu a na místní trh, kde jsme ochutnali tradiční lahůdky, například kefírové mléko, samosu (smažené těsto ve tvaru trojúhelníků plněné zeleninou či masem), kasavu (maniok) a mnoho dalšího. Od našeho průvodce jsme se dozvěděli také mnoho informací týkajících se běžného života Rwanďanů. V Gikondu jsme se znovu utvrdili o tom, jak funguje rwandské chápání času (nikdo čas víceméně neřeší a vše se udělá později), bělochy velká část místních chápe jen a pouze jako chodící pokladničky a má pro ně i pejorativní označení „muzungu“. Hlavně tedy zdejší děti na nás snad při každé příležitosti volaly: „muzungu, give me money.“ Přes aplikaci Couchsurfing jsme se mnohdykrát střetli i se zajímavými lidmi, kteří ve Rwandě žijí či zemi pouze navštěvují. V prvních dnech jsme se tak poznali s pouličním rwandským umělcem Serekarou, Slovenkou Kristýnou, která dobrovolničí v jedné malé vesničce poblíž Butare, s ruským pilotem pracujícím ve společnosti AirRwanda nebo učitelem angličtiny z USA, který jazyk vyučoval skoro po celé Africe.

První víkend jsme zamířili na východ Rwandy, konkrétně do národního parku Akagera. Před samotným vjezdem do Akagery jsme navštívili i komunitní centrum, kde jsme se museli otestovat na Covid-19. V centru jsme se kromě testování setkali i s dětmi, které převáděly tradiční rwandský tanec a zpěv. Po chvíli ostychu jsme se k nim přidali a tancovali také. Posléze jsme se již vydali k branám Akagery. Ten den se nám poštěstilo vidět spoustu volně žijící zvěře: zebry, žirafy, slony, bizony, hrochy, divočáky, paviány, dokonce i lvy. Celým safari nás provezl Jesus a také pan doktor Krtička. Byl to zážitek na celý život, avšak jeden den v drncajícím autě byl více než dostačující.

Po zážitky naplněném víkendu jsme se vrátili zpět do školy. Tentokrát však nepřednášeli pouze Rwanďané, ale i my jsme měli tu možnost předat své znalosti skrze námi připravené prezentace. V tomto týdnu prezentovala půlka naší skupiny, a to konkrétně na téma Organic Farming in Europe and Czech Republic, Fairtrade in Czech Republic a Ostrava: Transition of an Industrial City. Mezi posluchači nebyli pouze studenti, ale i vedoucí představitelé školy. Věříme, že jsme všechny zaujali a předali množství zajímavých informací. Naše prezentace pak doplnil i pan doktor Krtička svými přednáškami o geografických informačních systémech. Právě i díky panu doktoru Krtičkovi se zde po dlouhém vyjednávání podařilo podepsat meziuniverzitní memorandum. Díky této spolupráci tak budou moci absolvovat výměnný pobyt i další studenti a vyučující, a to nejen naší univerzity, ale také University of Kigali. Oficiálního zasedání, při kterém byla tato dlouho připravovaná spolupráce potvrzena podpisem, jsme byli součástí také my, studenti.

Co se místní univerzity týče, je třeba zmínit, že její chod se v mnoha ohledech liší od té naší. Například akademický rok se zde dělí na trimestry, nikoliv na semestry. S tím souvisí také zkouškové období. To shodou náhod probíhalo právě na konci března, a tak jsme měli možnost zjistit, jakým způsobem zde toto stresové období každého studenta probíhá. Jelikož během zkoušek neprobíhala klasická výuka, bylo nám asi dva dny uděleno „ředitelské volno“ (to jsme využili po příjezdu pana docenta Hocha, kdy jsme prodloužený víkend strávili u jezera Kivu). Překvapení jsme byli také tehdy, kdy jsme se museli zúčastnit motivačního projevu vedoucích představitelů univerzity. Tento projev však na nás působil spíše jako třídnická hodina, kterou si všichni moc dobře pamatujeme ještě ze střední školy. Účast zde byla povinná, univerzitní „bodyguardi“ za žádných podmínek nikoho nenechali utéct. Studenti byli napomínáni, především co se docházky týče, ale také studenti zde měli možnost se k probíraným tématům vyjádřit. A tak jsme si vyslechli, jaké problémy zdejší vyučující a studenty trápí. Všechny motivační proslovy byly velmi zajímavé.

Po vyčerpávajícím týdnu ve škole jsme se o víkendu vydali opět na delší výlet, a to konkrétně na sever Rwandy, do města Musanze. To však nebylo naším cílem, ale pouze výchozím bodem pro návštěvu NP Volcanoes. Část naší výpravy se totiž rozhodla zdolat Mount Bisoke (3 711 m. n. m.). Během cesty na samotný vrchol jsme se dozvěděli, že výšlap v období dešťů není úplně nejlepším nápadem, což se projevilo v dané náročnosti. Cesta nahoru se nám zdála být velmi složitá, to jsme však ještě netušili, jaký bude návrat dolů. Bláto těžce rozeznatelné od bizoních výkalů nám cestu stěžovalo, a proto jsme dolů spíše sjeli po zadku, než sešli normální chůzí. I tak jsme se shodli na tom, že se jednalo o skvělý zážitek, na který budeme vzpomínat ještě hodně dlouho. Druhá část naší výpravy (Jára a Sam) zůstala v Musanze a poznávala krásy jednoho z největších měst Rwandy. Kluci prozkoumali jeskynní komplex, vyzkoušeli tradiční banánové pivo a také navštívili kostel Adventistů sedmého dne, kde byli přivítaní tamní křesťanskou komunitou. Za zmínku stojí také fakt, že se kluci do Musanze a z Musanze vydali místním autobusem, což již sám o sobě byl zážitek. Všichni z nás si tak tento víkend naplno užili a odnesli si plno dalších nezapomenutelných zážitků.

Následující týden jsme se opět vrátili do školních lavic. Během týdne prezentovala druhá půlka naší výpravy. Témata byla tentokrát následující: EU – Rwanda Political, Economic and Cultural Relations, Czechoslovakia and Africa During the Cold War, Rwanda from the Viewpoint of Czech Travel Agencies and Czech Perception of Rwanda. Doufáme, že si osazenstvo, které obsadilo jednu celou učebnu, něco z naší práce odneslo. O sporných post-sovětských republikách posléze mluvil pan docent Hoch, který se mezitím během týdne vyměnil s panem doktorem Krtičkou.

Mimo univerzitní život v Kigali jsme se zaměstnávali i jinde. Naše hostitelka z Airbnb nás kupříkladu jednoho večera pozvala na tradiční rwandskou večeři. Během konverzace nad mnoha druhy masa, salátu, kořeněného hrášku, fazolí a grilovaných brambor jsme se třeba dostali k tématům jako je islám ve Rwandě, politická situace v zemi, hostitelčino zaměstnání na ministerstvu školství ve Rwandě a mnoho dalšího. Povídání bylo plodné, ale jídlo o to více.

Poznávání muzeí rovněž stojí za řeč. V Kigali jich je spousty a rozhodně stojí za průzkum. Pokud vás zajímá koloniální historie, rozhodně musíme doporučit Kandt House Museum, jenž nese název po Richardu Kandtovi, prvním německém administrátorovi v Kigali v letech 1907–1916. Díky návštěvě se toho dozvíte mnoho o předkoloniální historii Rwandy, o prvních německých stycích, samotné kolonii Ruanda-Urundi, a jak se posléze dostala do rukou Belgičanům. Když už je řeč o Belgičanech, Belgian Peacekeepers Memorial musíme rovněž zmínit. 7. dubna roku 1994, pár hodin poté co se zřítilo letadlo se rwandským prezidentem Habyarimanou (událost, která víceméně odstartovala tři brutální měsíce, při němž zemřelo až 800 tisíc příslušníků etnika Tutsi), bránilo 10 belgických vojáků svými těly tehdejší rwandskou premiérku Agathe Uwilingiyimanu. Jak oni, tak premiérka bohužel nepřežili. A toto muzeum je o nich, o mírové misi UNAMIR a událostech, které následovaly. O událostech, které následovaly se lze dozvědět i v Kigali Genocide Memorial. Tam teprve člověk pochopí celou šířku rwandské genocidy z roku 1994. Pro mnohé to bude vyprávění kruté a drastické, je však třeba si jej připomínat.

Cílem našeho posledního společného výletu za hranice Kigali bylo jezero Kivu, které se řadí mezi African Great Lakes. Během cesty Kigali – Kibuye (město na pobřeží jezera) jsme se rozhodli udělat několik zastávek. Tou první z nich byla Nyanza, která je známá jako historické sídlo rwandského krále. Jeho historické působení tu dokazuje i muzeum King´s Palace, kde lze vidět zrekonstruované tradiční obydlí, ve kterém tzv. mwami žil, tradiční královské vyšlechtěné plemeno krávy Inyambo s dlouhými rohy, ale i královské apartmá již za dob německé kolonie, které se s příchodem Evropanů zásadně změnilo. Do té doby se jednalo o slaměný přístřešek, posléze o obrovskou multifunkční vilu s garáži, v němž člověk našel auto značky Volkswagen. Když jsme se z parkoviště muzea pokusili odjet, zjistili jsme, že nám nejde nastartovat auto. Mnohé napadlo, že se jedná o baterku. Z muzea nám proto zavolali automechanika, který skutečně potvrdil, že problém je v baterce a rozhodl se nám ji vyměnit. Pro ten den to byl jen jediný problém s autem, pro další dny ovšem nikoliv. Z Nyanzy jsme vyrazili do vesničky Rusatira, kde jsme se ubytovali v krásných tradičních domcích.

Dalšího dne jsme měli v plánu navštívit kávové plantáže Huye Mountain Coffee nedaleko místa, kde jsme přespávali. Než jsme k nim ovšem dorazili, vyskytl se další problém s autem. Prdla pneumatika. Nikdo jsme si to zprvu nechtěli připustit, když ovšem auto nechtělo pokračovat, bylo třeba vystoupit a začít problém řešit. Hned se okolo nás shlukla celá vesnice a pozorovala naše počínání. Jeden z kruhu místních vystoupil a začal pomáhat vyměňovat. Naštěstí se naše plánovaná kávová plantáž nacházela jen pouhých 200 metrů od místa činu, a proto bylo snadné přivolat anglicky mluvící pomoc. Pneumatika se nakonec vyměnila, všichni byli šťastní a my se vrhli ponořit do hlubin pěstování nápoje, který ovlivňuje život mnoha lidem po světě – kávy. Průvodce nás vzal popořadě celým procesem – nejprve jsme se šli podívat na kávové políčko, kde jsme zjistili, že kávovník nemůže růst jen tak kde, ale potřebuje k tomu vytříbené klimatické a půdní podmínky. Po obohacujícím výkladu o pracích na políčku jsme si měli možnost samotná kávová zrna upražit. Můžeme konstatovat, že se jednalo o jednu z nejlepších káv, kterou jsme kdy pili. Posléze jsme viděli i prostory, kde se kávová zrna čistí, kvasí a suší. Z plantáží jsme vyrazili do nedalekého města Huye, kde jsme jeli do autoservisu koupit novou pneumatiku a navštívit další muzeum. Tentokrát se jednalo o Ethnographic Museum Rwanda, kde jsme se dozvěděli něco málo o tradičních rwandských společnostech, stylu lovu, výrobě tradičního banánového piva, typu přístřeší, oděvu a podobných záležitostí. Vzhledem k tomu, že jsme dorazili skoro před zavírací dobou, museli jsme jednotlivé oddíly prolétnout. Při cestě z muzea do hotelu, ve kterém jsme byli ubytování, se ovšem stala další nemilost. Pneumatika nám prdla po druhé. Ta nová, kterou jsme před nějakou hodinou vyměnili. Celý proces se tedy opakoval znovu: vztek, zoufalý smích, nová pneumatika…

Po tomto opakujícím se emočně nabitém zážitku bylo potřeba vyřešit ještě ubytování na další noc. Hotel, který jsme si vyhlédli, se naštěstí nacházel jen malý kousek od našeho oblíbeného rwandského pneuservisu. Ačkoliv se nám majitel hotelu snažil nabídnout pokoje za „muzungu“ cenu, dokázali jsme díky tištěnému průvodci, který jsme s sebou měli neustále po ruce, usmlouvat razantně nižší částku. Architektura hotelu se odlišovala od všech našich dosavadních ubytování. Jednalo se o stavbu z dob kolonialismu, kterých ve Rwandě už tolik nenajdete. Cena ubytování však odpovídala jeho kvalitě. Nedostupnost teplé vody a množství otravného hmyzu nás však neodradily.

Následující ráno bylo v plánu prozkoumat krásy národního parku Nyungwe. Zde jsme pocítili, co je to opravdový slejvák v deštném pralese. Někteří z nás se odhodlali vydat na dobrodružnou stezku Canopy Walk, která je hlavní atraktivitou tohoto místa. Ani 70metrová propast pod lávkou nás neodradila a zdárně jsme se vrátili zpět za ostatními. Následující program zahrnoval návštěvu čajových plantáží. Zážitek, na který jsme se všichni velmi těšili, byl však přerušen neustálým pronásledováním intenzivního deště. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než v naší cestě k jezeru Kivu pokračovat dál (a to bez tolik žádaného čajového dýchánku). Jezero Kivu nás okouzlilo již při prvním pohledu na něj. Příjezd na ubytování se naštěstí obešel bez komplikací, a tak jsme si mohli v klidu užívat krásy tohoto místa.

V brzkých ranních hodinách jsme opět vyrazili vstříc novým zážitkům. Dobrodružná plavba po jezeru utkvěla v paměti každému z nás. V rámci tohoto lodního výletu jsme vystoupali na vrchol Napoleonova ostrovu ve tvaru Napoleonova klobouku, kde jsme se setkali také s místními krávami (podle průvodce zde tyto krávy připlavali). Další zastávkou byl ostrov osídlený opicemi. Opice však nebyly dostatečně hladové na to, abychom je k nám na loď na nějaké ty dobrotky nalákali. Vydali jsme se proto k dalšímu ostrovu, kde jsme zakotvili a konečně měli možnost se osvěžit. Po chvíli skotačení ve vodě nám radost překazil neznámý objekt na hladině jezera. Byl to had! Od našeho průvodce jsme se dozvěděli, že se jednalo o kobru černou, která rozhodně není tak neškodná jako naše česká užovka. Po vysilujícím úprku jsme se vrátili zpět na loď a vydali se objevit krásy poslední naší plánované zastávky. Skrze banánové plantáže jsme se dostali až k ochutnávce čerstvých makadamiových oříšků, které byly opravdu skvělé. Touto plavbou byla naše výprava k jezeru Kivu završena. Cesta zpět do Kigali byla mnohem delší, než jsme původně očekávali. Důvodem byla kvalita rwandské silnice, která vedla od jezera do Kigali. Ta byla mnohonásobně horší než naše české dálnice, a to je opravdu co říct. I přes špatný stav auta (k problémům s pneumatikami a baterkou se přidaly červeně svítící kontrolky) a místní silnice jsme se však zdárně dostali zpět na naše tolik milované ubytování ve Vision City.

Poslední týden byl ve znamení smutku. Všichni jsme si totiž uvědomovali, že se náš odjezd nenávratně blíží. Jelikož jsme zbývající čas strávený ve Rwandě chtěli využít naplno, každou možnou chvíli, která nám po ranním vyučování zbyla, jsme zaplnili všelijakými aktivitami. Za zmínku stojí určitě další návštěva Talking Through Art. Tentokrát jsme zde měli možnost vyrobit si své vlastní „košíky“ (s naším tempem jsme však stihli spíše podtácek pod sklenici). Někteří z nás si nechali zaplést také africké copánky, což byla záležitost na celé odpoledne. Kromě návštěvy TTA jsme stihli také návštěvu Art Galerry či Kimironko Market, kde jsme si vyzkoušeli pravé smlouvání na trhu a našli si mezi prodejci nové kamarády. Poslední dny již zbývalo jen rozloučení se všemi, kteří byli součástí našeho studijního pobytu. Ať už se jednalo o naše africké spolužáky, vyučující či Petra a jeho přátelé z TTA.

Pak už zbýval jen samotný odjezd. S Kigali jsme se loučili s vědomím, že se jedná o jeden z nezapomenutelných zážitků našeho života. Naše nostalgické chvilky však neměli dlouhého trvání. Řidiči našich taxíků se totiž postarali o to, ať přijdeme na úplně jiné myšlenky. První část z nás měla štěstí na velmi energetického taxikáře, se kterým jsme si cestou na letiště popovídali o různých tématech, a dokonce si společně zazpívali známý hit Waka Waka. Druhá část skupiny zažila spíše pocit deja vu, když v polovině plánované cesty zjistili, že výkon baterie jejich taxíku není v úplně perfektním stavu. Naštěstí i tato skupina dorazila v pořádku a s dostatečným předstihem na letiště. V tu chvíli jsme si mysleli, že nám v našem návratu domů již nic nemůže zabránit. Opak byl pravdou. Kvůli zpoždění letu z Kigali do Istanbulu jsme nestihli navazující let. Situace však vypadal hůř, než doopravdy byla. Letecká společnost nám nabídla další možný let, který byl naštěstí plánovaný za dalších pět hodin. Ačkoliv se nám cesta o pár hodin protáhla, vše dobře dopadlo. Domů jsme přijeli plní zážitků, na které už nikdy v životě nezapomeneme. Na vlastní oči jsme se přesvědčili, jak krásnou zemí Rwanda je a tajně doufáme, že budeme mít příležitost se sem ještě někdy podívat.

Zveřejněno / aktualizováno: 02. 05. 2023